ŽITO
KULTURNÍ ŽITO (Secale) je mladší obilovinou než pšenice a ječmen, vzniklo přirozeným výběrem, kdy se jako plevelná rostlina vyskytovalo v porostech pšenice. Při postupu pěstování pšenice a ječmene do severních oblastí (do méně příznivých podmínek) žito převládalo, až se pěstovalo téměř v čisté kultuře. Tímto přirozeným výběrem se dosáhlo zkrácení vegetační doby, větších obilek, pevnosti a nelámavosti klasového vřetene. Žito dosáhlo ozimého charakteru i větší odolnosti k mrazu a k horším pěstitelským podmínkám, větší mohutnosti kořenového systému a celkově vyšší konkurenční schopnosti v porostu proti ostatním druhům. Tak se žito rozšířilo do chladnějších a méně úrodných oblastí a vyšších poloh, které byly zemědělsky osvojovány až v pozdějších obdobích lidské civilizace.
POPIS
4 zárodečné kořínky. Jazýček listu je krátký po okraji pilovitý, ouška jsou krátká bez řas. Počet odnoží u žita se obvykle pohybuje od 3 do 4 na jedné rostlině, u řidšího porostu je poněkud vyšší. Květenstvím je klas, který tvoří vždy jeden vícekvětý klásek umístěné vždy na jednom na článku klasového vřetene. V klásku jsou 2 kvítky. V jednom klasu je asi 100 klásků a 200 kvítků. Žito je cizosprašné (jediné z běžných obilních druhů), a proto rozhodují podmínky počasí pro kvetení a opylení. Kláskové plevy jsou velmi úzké jednožilnaté, pluchy jsou s výraznými řasami. Obilka je nahá o HTZ 20-40g.
Do Evropy žito přinesli pravděpodobně Slované a od nich je záhy poznali Germáni a obyvatelé severských zemí. Žito bylo do počátku tohoto století nejrozšířenější obilninou v Čechách.
Dnes je ozimé žito rozšířeno především v oblastech horských a pohorských a v podmínkách s větším zastoupením písčitých půd. Žito považujeme za hlavní obilninu písčitých a méně úrodných půd.
Snížení osevních ploch žita proti minulému století a období před 2. Světovou válkou bylo způsobeno též změnou ve struktuře lidské stravy. Snížila se totiž spotřeba chleba, zvýšil se konzum bílého pečiva a při vlastní přípravě chleba klesl podíl žitné mouky.
Po silném poklesu po roce 1989 až na dosud nejnižší úroveň 65,7 tis. ha v ČR v roce 1992/93 se osev v roce 1993/94 zvýšil na 69 tis. ha (asi o 5%) a ještě mírně stoupl v roce 1994/95 na 80. tis. ha. Byl také zaznamenán větší zájem o žito v lihovarnickém průmyslu.
Výnosy žita se pohybují nyní kolem 3,7 t.ha-1. Ovšem do odrůdové skladby vstupují hybridní odrůdy, které jsou v průměru o 10 až 20% výnosnější. Ty jsou však náročnější na podmínky pěstování než tradiční odrůdy.
V horské oblasti a obilnářsko-bramborářské oblasti (bramborářsko-žitné, ovesné) jsou nízké výnosy, je nutné vyšší hnojení a je zde nezbytné chemické ošetření (moření osiva, ošetření herbicidy a morforegulátory proti poléhání). Je zde také větší nebezpečí plísně sněžné a porůstání, a tím snížení technologické jakosti (čísla poklesu). Zdá se, že žito z těchto oblastí, kde se dosud nejvíce pěstovalo, nebude moci konkurovat žitu z úrodnějších a celkově příznivějších podmínek. Tím se opět sníží tržní produkce těchto oblastí. Přesto zůstane žito nejvhodnější z obilních druhů do těchto oblastí.
Ozimé žito vyniká nad ostatní ozimé plodiny nejvyšší mrazuvzdorností a charakterem ozimosti (délka jarovizace přes 50 dní). Na jaře má žito poměrně rychlý počáteční růst, což vyžaduje pohotové živiny.
Z agronomického hlediska se u žita vysoce cení tolerantnost k horším ekologickým podmínkám, dále zimovzdornost, mrazuvzdornost, nenáročnost na předplodinu, fytosanitární účinek a snášenlivost ke kyselým půdám. Dobré výnosy jsou v rozsahu hodnot pH od 4,9 do 6,8. Rovněž suchovzdornost je významnou vlastností žita, kdy i při malých srážkách v období měsíců května a června může žito přinést na písčitých půdách vyšší výnosy než pšenice.
Žito snese obilní předplodinu s nejmenším snížením výnosu a při obilních sledech působí jako sanitární přerušovač. V minulosti bylo žita využíváno v bramborářské a horské oblasti všude tam, kde dávalo vyšší výnosy než pšenice. Ve výše zmíněných oblastech bývají náklady vysoké, a tím se snižuje míra zisku.
Žito dosud má největší zastoupení v jižních, východních a západních Čechách, jejich podhorských oblastech.
Významnou zvláštností žita při tvorbě hospodářského výnosu je velká autoregulační schopnost v porostu. Z našich pokusů byl u klasických odrůd výnos 5 tun zrna na 1 ha dostatečný pro dobré podmínky počet rostlin na jaře 200 –500 rostlin na 1 m2, pro horší podmínky 250 – 350 rostlin na 1 m2. Počty klasů se při řídkém porostu pohybovaly mezi 420 – 450, při hustém 500 – 600—50 na 1 m2.
Podíl hlavního stébla na výnosu představuje většinou 50 % (někdy i 60%). Pro výnos jsou významné první dvě odnože a hlavní stéblo.
Reální produktivita klasu u běžných odrůd žita (tj. počet zrn z maximálního počtu založených kvítků) činí 34 – 64% u řidších porostů a jen 20 – 206% u hustých porostů. Zde je další důkaz o neobyčejné kompenzační schopnosti žita, která podmiňuje známou tolerantnost klasických odrůd žita k rozdílným (horším) ekologickým podmínkám. To je umožněno ještě mohutným kořenovým systémem, velkou osvojovací schopností a tolerancí k nízké pH půdy.
Po roce 1980 došlo v Polsku k úspěšnému vyšlechtění výnosnějších odrůd, které se i u nás rychle rozšířily. Koncem osmdesátých let se podařilo vyšlechtit hybridní odrůdy žita. U hybridních odrůd se však projevuje větší náročnost na podmínky pěstování.
NEPOTRAVINÁŘSKÉ VYUŽITÍ
Zrno se využije jako zdroj škrobu k průmyslovému zpracování nebo spalování. Žito je využitelné i jako zdroj fytomasy pro energetické využití. K tomu účelu lze použít odrůdy šlechtěné pícninářské použití. Pro tyto účely se šlechtí speciální odrůdy tetraploidní odrůdy, které jsou mohutnějšího vzrůstu. Při posečení ve výšce 40 – 50 cm můžeme očekávat i obrůstání a sklizeň další seče zelené píce s výnosem 15 – 25 tun na 1 ha, popř. při příznivých podmínkách (květen, červen) může tento obrost vymetat a poskytnout výnos 1,5 – 2,5 tuny zrna na 1 ha.
Pěstování žita se využívá také pro produkci námele (paličkovice nachové) využívaného jako droga pro farmaceutický průmysl. Slámu lze využít k výrobě stavebních panelů.
AGROTECHNIKA ŽITA
Zlepšujícími předplodinami jsou: jetel, brambory a luskoviny. V úrodnějších a klimaticky příznivějších oblastech lze zařadit žito do obilních sledů. Zde se dobře uplatní vyšší odolnost k chorobám a škůdcům, schopnost potlačovat plevele, menší náročnost na živiny u zásobení vápníkem i jeho fytosanitární účinek. Můžeme též uvést, že při dlouhodobé monokultuře žita v Halle, kdy se pěstuje od roku 1878 stále po sobě, lze dosahovat při hnojení 20 t ročně stále stejné a přiměřeně dobré úrody – 2,3 t z 1 ha na písčité půdě při 500 mm srážkách ročně.
PŘÍPRAVA PŮDY
Základní zpracování půdy před setím se řídí předplodinou. Po zrninách se podmítá ihned po sklizni (pluh, talířové podmítače, kypřiče). V bramborářské oblasti se doporučuje podmítat hlouběji (do 10 cm). Pro větší účinnost podmítky je důležité její ošetření (uválení, vláčení), nejlépe nářadím na podmítacím stroji. Má-li podmítka splnit svoje poslání (omezení ztrát půdní vláhy, snížení zaplevelení, omezení výskytu chorob a škůdců), musí být odstup podmítky k setí nejméně jeden měsíc. V případě, že je kratší, je lepší podmítku vynechat a přímo udělat seťovou orbu do střední hloubky 18-22 cm, ale s dobře zaklopenými posklizňovými zbytky. Vzhledem k tomu, že žito se pěstuje většinou na lehkých půdách, je k orbě vhodný oboustranný výkyvný pluh, kde válcová odhrnovačka lépe drobí, a následná předseťová příprava je rychlejší a energeticky méně náročná. Výhodné je v jednom sledu při orbě oranici ošetřit, urovnat. Dělá se to nejlépe přídavným drobícím nářadím připojeným přímo k pluhu. Půda se přirozeně slehne, lépe se připraví osivové lůžko a dosáhne se tak vyšší a vyrovnanější vzcházivosti.
Po jetelovinách je třeba orat 3 – 4 týdny před setím. Včasné naorání, minimálně 3 týdny před setím, zvyšuje podle našich pokusů výnos proti setí do čerstvé brázdy o 240 kg na 1 ha. Použití moderní techniky při přípravě seťového lůžka, tj. sled aktivních bran (vibračních, vířivých) nebo kypřičů s různým postavením pracovních orgánů a pěchovacích válců, eliminuje do značné míry požadavek včasného naorání. Tato sestava strojů je většinou spojena přímo se secím strojem, a tak je možno jednou operací (jedním vstupem) půdu připravit a zasít.
Příprava půdy a setí žita pomocí secího exaktoru, např. Horsch, jsou vhodné zejména na kamenitých půdách bramborářské oblasti, což umožní včasné setí i po pozdě sklizených předplodinách, přitom se dosáhne dobré vzcházivosti a vyrovnaných porostů. Seje se zde na široko, bez podmítky a seťové orby.
Při zařazení žita po bramborách není třeba orat (pokud není pozemek příliš uježděný a zaplevelený). Půda se jen zkypří talířovými branami, aktivními branami nebo kypřiči, někdy stačí jen radličkové brány, a v jednom sledu se zaseje. Zde je možno použít variantu založení porostu. Tradičně se příprava půdy k setí dělá smykem a branami.
ZALOŽENÍ POROSTU
Obecně lze uvést optimální lhůtu setí v bramborářské a horské oblasti v poslední dekádě září. V příznivějších podmínkách bramborářské a řepařské oblasti až do 10. října. Doba setí ovlivňuje hustotu (odnožování), zdravotní stav, přezimování porostu a konečný výnos.
Z pokusů VÚOb Kroměříž vyplynulo, že opožděním o 14 dní po optimální agrotechnické lhůtě, tj. po 10. 10., se výnos odrůdy „Daňkovské nové“ snížil v bramborářské oblasti až do o 890 kg na 1 ha. Důsledek opožděného setí se nepodařilo kompenzovat ani dvojnásobnou dávkou dusíku. V Německu a Rakousku mají podobné zkušenosti, kde ovšem při pěstování žita v teplejších oblastech sejí až do poloviny října, což je lepší pro snížení zaplevelení i výskytu chorob a škůdců (choroby pat stébel, výskyt bzunky).
Množství výsevu žita určuje organizaci porostu a z ní vyplývající důsledky, jako je poléhání porostů, výskyt plevelů, chorob a škůdců, účinnost dusíkatého hnojení a konečný výnos. Výsledky pokusů s různou normou výsevu prokázaly, že stejného výnosu lze dosáhnout s podstatně nižšími výsevky, než se dosud doporučovaly. Z pokusů ÚKZÚZ (ing. Trnka) vyplynulo, že stačí 300 – 350 klíčivých obilek na 1 m2 při dodržení všech ostatních agrotechnických zásad. Je to dáno již výše zmíněnou silnou autoregulační schopností žita zahušťovat porost tvorbou odnoží a založit různě produktivní klas. Při velkém (nadměrném) počtu rostlin a odnoží na jaře se založí kratší klasy a sníží se tak potenciální produktivita klasu. Naopak v porostech řidších se delší klasy s větším počtem klásků a kvítků.
Spodní hranici doporučeného výsevku volíme v lepších pěstitelských podmínkách a při množení žita. Rostliny v řidších výsevech dobře odnoží a zakoření, lépe přezimují a nejsou tak silně napadeny plísní sněžnou, jsou méně náchylné k poléhání a k chorobám. Jen v nepříznivých podmínkách a při pozdějším setí volíme výsevek 350 – 400 (max. 450) obilek na 1 m2.
Hybridní odrůdy žita se pěstují zásadně s nižším výsevkem, dokonce 250 – 300 klíčivých obilek na 1 m2, což činí 80 – 110 kg osiva na 1 ha.
Při pěstování žita na píci (zelené krmení, senáž, siláž) se vysévá více: 400 – 450 i 500 klíčivých obilek na 1 m2.
Na hloubku setí je žito zvláště citlivé a musí se sít mělce – 20 30 mm hluboko. Na to je třeba pamatovat již při přípravě půdy, která se dělá mělko, nejvýše 50 mm. Pro doložení významu hloubky setí uvedeme výsledky pokusů, kdy se při setí do hloubky 12 mm byl výnos 3,48 t.ha-1, při hloubce setí 25 mm byl výnos nejvyšší 3,68 t.ha-1, při 50 mm byl výnos 2,58 t.ha-1 a při hlubokém setí do 70 mm byl výnos jen 1,82 t na 1 ha.
Jestliže předpokládáme použití preemergentních (půdních) herbicidů, je třeba dodržet hloubku 30 mm.
Šířka řádků je stejná jako u ostatních druhů (105 – 125 mm), v horších podmínkách jsou lepší užší řádky nebo páskové setí (Amazone), v úrodnějších a příznivějších podmínkách lze sít do řádků 150 mm. To se doporučuje i pro hybridní odrůdy žita.
Při setí je dnes obvyklé vynechávat kolejové meziřádky pro šetrný vstup aplikační techniky do porostu. Jejich založení bylo popsáno již při pěstování ozimé pšenice.
HNOJENÍ ŽITA
K dobrým vlastnostem žita patří vyšší schopnost osvojovat si živiny z půdní zásoby (mohutnější kořenový systém). Proti jiným obilním druhům je počáteční růst žita časnější a rychlejší a z toho plynou i větší nároky na živiny v jarní regeneraci.
Průmyslová hnojiva se zapravují seťovou orbou, což je výhodné, že jsou rozložena v celém profilu ornice. Zavláčení hnojiv v předseťové přípravě způsobí vysokou koncentraci solí v povrchové vrstvě půdy a to nepříznivě ovlivňuje klíčící obilky a rozvoj kořenového systému (mělké zakořenění).
Žito se pěstuje většinou v podmínkách kyselejších půd a podíl kyselých půd pro nedostatečné vápnění stoupá. Zatímco ozimá pšenice výrazně snižuje výnos při poklesu půdní reakce pod pH 6, jsou u žita poměrně stabilní výnosy i při pH kolem 5,0. Z našich sledování dobré výnosy byly v rozpětí hodnot pH 4,9 – 6,8, nejvyšší výnosy však byly stejné při optimální pH 6,5 – 6,8. poklesne-li pH pod 5,0, je třeba situaci řešit vápněním, protože se snižuje účinnost ostatních dodaných hnojiv, a při dalším poklesu pH dochází ke stresům rostlin, které pak přijímají i těžké kovy, jež vylučují žita z potravinářského využití.
Dávky hnojiv se určují podle zásoby živin v půdě.
Z našich zkušeností se nám i při malé zásobě v půdě osvědčilo při jarním, tzv. regeneračním přihnojení použít hnojiva dusíkato – fosforečná (Amofos, NP kapalná hnojiva).
Slabým místem současné soustavy hnojení všech plodin je nedostatečné hnojení hořčíkem a vápnění.
Vápníme podle půdní reakce k některým plodinám v osevním sledu (meliorační vápnění). U obilnin můžeme vápnit i na strniště pod podmítkou nebo seťovou orbou (udržovací vápnění).
U klasických odrůd žita („Daňkovské nové“, „Albedo“, „Motto“) se celkové dávky dusíku pohybují od 60 do 90 kg na 1 ha (nižší dávky jsou po dobré předplodině a v horších podmínkách). Vyšší dávky se uplatní efektivně u moderních hybridů, kde lze hnojit do 120 kg N na 1 ha. Při vyšších dávkách dusíku se však doporučuje použití morforegulátorů ke zpevnění a zkrácení stébla a též ochrana proti chorobám.
Základní hnojení před setím na podzim se dělá jen výjimečně po obilních předplodinách a v méně příznivých podmínkách. V těchto případech přichází v úvahu jen malá dávka 20 – 30 kg N. Na podzim aplikovaný dusík rostliny málo využijí (asi jen 8 – 10%) z celkové potřeby.
Těžiště hnojení dusíkem je v časném jarním přihnojení, které se obvykle pohybuje v rozmezí 40 – 60 kg N na ha. Při brzkém otevření jara je výhodnější dávku 50 – 60 kg N rozdělit na dvě dávky, jednu na rozmrzající půdu v pevných průmyslových hnojivech a druhou o 3 – 4 týdny později v kapalných hnojivech (DAM 390, NP roztoky). Při pozdním příchodu jara se dává vyšší dávka a najednou. Objektivní určení této regenerační dávky se dělá podle obsahu dusíku v půdě (N min.) do hloubky 30, 60 a 90 cm. Přihlíží se k hustotě porostu a růstové fázi na jaře. U porostů řídkých (121 – 200 rostlin na 1 m2) a špatných (pod 120 rostlin na 1 m2) se dávka dusíku na jaře zvyšuje stejně jako u porostů neodnožených a růstově málo pokročilých.
Produkční hnojení se objektivně určuje podle stavu porostu, hustoty, odnožení, úrovně regenerační dávky N. Z několikaletých rozborů L. Ulmanna z VÚOb v Kroměříži vyplývá, že se tato produkční dávka pohybovala od 20 do 40 kg N na 1 ha. Pro objektivnější určení produkční dávky N se výsledky anorganických rozborů rostlin neukázaly přesvědčivé. Lépe je brát v úvahu zásobu N v půdě.
Soustava hnojení dusíkem, jak je z uvedených doporučení patrné, je soustředěna do první poloviny vegetace, čímž se podporuje odnožování, počet klasů a potenciální produktivita klasu, tj. počet zrn v klasu. Často však dochází k tomu, že rostliny v porostu strádají pro nedostatek živin, zejména dusíku, v období tvorby obilek. To lze překonat posunutím produkční dávky do začátku sloupkování (2. kolénko) nebo přímo pozdním přihnojením v dávce 20 – 30 kg N na 1 ha. To se sice projevuje na lehkých, písčitých půdách příznivě zejména u hybridních odrůd žita, ale realizace je obtížná (letecky nebo v kolejových meziřádcích).
Z mikroživin je třeba věnovat při pěstování žita pozornost manganu a mědi. Žito přichází někdy na půdy deficitní – písčité, rašelinné, kde lze předpokládat nedostatek mědi. Na půdách s extrémními hodnotami půdní reakce může být nedostatek manganu. To lze řešit přidáváním solí těchto prvků do průmyslových hnojiv nebo vhodných postřiků pesticidů a kapalných hnojiv. Existují též speciální listová hnojiva s manganem a mědí a ostatními mikroživinami.
UPLATNĚNÍ MORFOREGULÁTORŮ
U žita bylo vždy nejvážnějším pěstitelským problémem poléhání. Snížení výnosu zrna při polehnutí závisí na době a stupni polehnutí, ale dosahuje 300 – 500 kg na 1 ha i více. Toto snížení je způsobeno sníženým počtem zrn v klasu (špatné opylení), sníženou hmotností obilek vlivem omezeného transportu asimilátů a velkými sklizňovými ztrátami (plevele porůstající polehlým porostem).
Předcházet poléhání lze volbou odolnějších odrůd, optimální dobou setí a přiměřeným množstvím výsevu (nepřehoustlé porosty), přiměřenou dávkou dusíku a rozdělením dávek hnojiva, využitím morforegulátorů, popřípadě fungicidů.
Nejrozšířenější morforegulátor chlorcholinchlorid – CCC, vedený u nás pod názvem Retacel nebyl u žita tak účinný proti poléhání jako u pšenice. Lze však využít pro zahuštění řídkých porostů Retacel Extra R 68 (65% chlormequátu) 1,5 litru na 1 ha na začátku odnožování, ve fázi 21 – 25 při špatném přezimování (pod 200 rostlin na 1 m2). Může se aplikovat až při teplotě vzduchu vyšší než 8°C a též míchat s kapalným dusíkatým hnojivem DAM 390 a s fungicidy, např. Sportak, Tilt. Bayleton 25 WP a herbicidy.
Metodika pro ochranu rostlin doporučuje proti poléhání použití Retacelu extra (CCC) 4 – 5 litrů na 1 ha na začátku sloupkování, tj. od fáze 31. U žita však lépe působí Ethrel, Camposan, Flordimex.
Flordimex T se aplikuje v dávce 3 – 4 l na 1 ha u hustších porostů v intenzivních podmínkách v období plného sloupkování, tj. ve fázi 31 – 37 (2. kolénko). Není však vhodné jej používat u řídkých porostů a na půdách s nízkou hladinou dusíku. Tento přípravek se nesmí míchat ani hnojivem DAM 390 (uvolňuje se etylen se změnou pH roztoku – nebezpečí výbuchu).
Nejlépe se podle našich zkušeností uplatní proti poléhání žita kombinace regulátorů CCC (chlormequátu) a CEPA (ethephonu), kterou představuje přípravek Retacel Super (250 g chlormequátu a 200 g ethephonu v 1 litru. Aplikuje se u porostů hustých, s dobrou úrovní výživy (vyšší úrodnost půd), ve vlhčích oblastech v dávce 3 litry na 1 ha v období plného sloupkování, tj. ve fázi 31 – 37 (2. kolénko).
U přípravků na bázi CEPA (ethephonu) – Flordimex, Retacel Super – je však při pozdní aplikaci určité riziko porůstání, které podmiňuje uvolňovaný fytohormon etylen.
REGULACE ŠKODLIVÝCH ČINITELŮ
Žito vyniká proti ostatním obilninám poměrně vysokou konkurenční schopností proti plevelům. Má rychlý počáteční růst a zakořenění, roste a zakořeňuje při nižších teplotách a má větší počáteční olistění. Větší podíl obilnin, zejména ozimých, a dosavadní rozsah a sortiment herbicidů však způsobil rozšíření některých plevelů, které snižují výnos žita, a tak nezbývá než náročnější chemické potlačení těchto plevelných druhů. Jde především o chundelku metlici a svízel.
Při rozhodování o způsobu regulace zaplevelení musíme vycházet z druhového zastoupení a počtu plevelných rostlin v minulých letech a posoudit jejich výskyt po určité předplodině. Právě vysoký podíl ozimých plodin (ozimá řepka, ozimý ječmen, ozimé tritikale, ozimá pšenice) bude velkým zdrojem zaplevelení ozimými plevelnými druhy, zejména při časnějším setí žita. V takových případech je vhodné uplatnit preemergentní postřik herbicidy (tj. před vzejitím žita a plevelů).
K tomuto způsobu aplikace herbicidů je nutno připomenout, že účinnost záleží na vlhkosti půdy. Při suchém podzimu se účinnost snižuje. Je též třeba, aby žito bylo zaseto odněkud hlouběji a stejnoměrně do 30 – 40 mm a též do pečlivě připravené a urovnané půdy, bez hrud.
Další možnost je aplikace herbicidů na podzim po vzejití, kdy žito má 2 až 4 listy a chundelka 1 – 3 listy, podle druhu přípravku. Jarní ošetření herbicidy se dělá podobnými přípravky jako na podzim, kde je uvedena možnost aplikace v průběhu jarního odnožování, do konce odnožování či do začátku sloupkování.
Upozornit je třeba na citlivost žita k herbicidům s účinnou látkou mecoprop (MCPP), ke kterým patří herbicid Hedonal MCPP SL 560, Astix 60 SKL, Duplosan KV, Optika nebo dichlorprop: Hedonal DP, Duplosan DP, Tribunil Combi.
V metodické příručce lze nalézt též možnost kombinace herbicidů s kapalným hnojivem DAM 390 a regulátory růstu.
Dříve se nedoporučovalo vláčení porostů žita, a tím mechanické hubení plevelů. Dnes však máme k dispozici tzv. plecí brány, které rostliny žita zakořenění nepoškozují a plevele dobře vyvláčejí.
Žito patří k obilním druhům poměrně zdravým, s menším výskytem chorob a škůdců. Za nejvýznamnější chorobu žita se považuje plíseň sněžná (Fusarium nivale). Může se projevit již při klíčení a vzcházení, kdy vzešlé klíční rostliny mají deformovanou koleoptili a první list, podstatně se sníží počet vzešlých rostlin a v průběhu zimních a předjarních podmínek odumře určitý počet zeslabených rostlin, což snižuje počet rostlin po přezimování.
Dalším viditelným projevem je výskyt plísně na porostech žita po sejití sněhu v podobě souvislých povlaků vláken na rostlinách. Během pozdější vegetace se projevuje na listech a dokonce napadá klasy, kde se však vedle Fusarium nivale vyskytuje F. culmorum a značně se snižuje hmotnost obilek. Účinným opatřením je moření osiva.
Z agrotechnických opatření, která mohou snížit škodlivost plísně sněžné, je i vhodná volba pozemku: vyhnout se vlhkým pozemkům, kde dlouho leží sníh, vyhnout se ozimým obilním předplodinám, minimálnímu zpracování půdy a setí do utužené půdy. Nepřehušťovat porost nadměrným výsevkem a jiným způsobem (např. podzimním hnojením dusíkem), na jaře ošetřit napadený porost vláčením, vytažené rostliny mrazem přitisknout k půdě válením rýhovaným válcem a časným regeneračním přihnojením dusíkem.
Další vážnou chorobou žita, způsobenou souborem patogenů, jsou choroby pat stébel, z nich pak nejvážnějším původcem stéblolamu je Pseudocercosporella herpotrichoides (Cercosporella herpotrichoides). Toto ochoření je podobné ve svém projevu jako u ostatních obilnin a také ochrana je podobná. Ošetřuje se podle podobných zásad jako u pšenice, tj. od konce odnožování do vytvoření 2. kolénka. Dalším patogenem působící choroby pat stébel je Gaeumennomyces (ophiobolus) graminis Sacc. – černání pat stébel. Omezení jeho výskytu leží ve vhodném osevním postupu (nezařazovat po obilnině napadené touto chorobou, vyžít přerušovače s fytosanitárním účinkem). Také Rhizoctonia cerealis – kořenomorka, patří do souboru chorob pat stébel, na její omezení působí stejné fungicidy jako na stéblolam.
Z listových chorob na žitě škodí padlí travní (Erysiphe graminis f. sp. Secale DC.) a může se již vyskytovat na podzim. Projevuje se na rostlinách žita stejně jako na ostatních obilninách. Z podzimu může přetrvat i do jara a stát se tak zdrojem infekce pro jarní období. Ošetřuje se při silném výskytu od konce období odnožování až do vymetání klasu žita.
K listovým chorobám žita patří rzi – rez žitná, rez travní, proti kterým se ochrana prakticky nedělá. Další vážnější chorobou je skvrnitost Rhynchosporium secalis, rhynchosporiová skvrnitost.
Na žitě se mohou vyskytovat škůdci stejní jako u ostatních druhů obilnin, a proto i ochrana je stejná a u hlavních škůdců je uvedena v metodické příručce pro OR Mze ‚CR. Možný je výskyt hrbáče, bejlomorky, mšice a ojediněle dalších škůdců.
Na žitě se vykytuje námel (paličkovice nachová), který vedle žita napadá i jiné druhy trav. Sklerocia se vzhledem ke své velikosti a specifické hmotnosti dají mechanicky vytřídit ze žita. Pěstitelské opatření leží v hlubokém zaorání žitného strniště, umístění honu dále od porostů s výskytem námele v minulém roce. Dosud byl u nás výskyt námele hybridních odrůd žita.
SKLIZEŇ
Žito se sklízí ve žluté zralosti, kdy je ukončen převod zásobních látek ze stébla do obilek. Obilka je tvrdá, vybarvená a kolénka na stéble jsou svraštělá, horní začínají zasychat. V oblastech bramborářsko-obilnářských jsou v době sklizně nižší teploty a vyšší vzdušná vlhkost. To nese nebezpečí porůstání obilek v klasech i tzv. skryté porůstání. Přitom se poškodí amylázový komplex.
Zralý porost žita je třeba sklidit v krátké době. Sklizeň musí být šetrná (stroj dobře seřízený), protože obilky žita jsou citlivé na poškození, zejména mikroskopické (jemné, neviditelné praskliny na povrchu obilky). Polehlé porosty se sklízejí s namontovanými zvedači a děličem k oddělení od neposekané obilní hmoty. Při sklizni polehlého žita je důležitý i směr sečení, aby se neodtrhávaly klasy nebo nezamačkávala malá stébla do půdy.
Při vlhkosti sklizeného obilí do 20% lze dosoušet aktivním větráním. Při vyšších vlhkostech pak teplovzdušně. Posklizňové operace začínají ovšem předčištěním, potom následuje dosoušení a dočištění.
