LUSKOVINY

Pro LUSKOVINY je charakteristický vysoký obsah bílkovin v semenech i v celé nadzemní biomase. Semena některých druhů mají též vysoký obsah tuku (sója, podzemnice olejná, lupina proměnlivá). Vysoce cenné jsou agronomické vlastnosti luskovin, zejména jejich předplodinová hodnota. Existuje široké spektrum využitelnosti (suchá semena, nezralá semena a lusky, celé rostliny a senné moučky, sláma).

Osevní plochy luskovin však značně kolísají. Příčinou je menší výnosová stabilita a tudíž rizikovost těchto plodin. Významnou úlohu sehrávají odbytové možnosti v návaznosti na využívání produkce (potravina, krmivo, osivo, průmyslová surovina) a na exportu a importu jednotlivých druhů. Vzhledem k tomu, že v podmínkách Evropy je největší podíl produkce využíván ke krmným účelům, závisí postavení luskovin také na cenové konkurenci ostatních bílkovinných komponentů krmných směsí.

Všechny luskoviny náleží do čeledi bobovitých - Fabaceae (syn. vikvovité - Viciaceae). V obchodním světě se často uplatňují jiná třídění než botanická.

AGRONOMICKÝ VÝZNAM LUSKOVIN

• schopnost vázat vzdušný dusík prostřednictvím hlízkových bakterií - pokrývají téměř veškerou svoji potřebu N a obohacují o dusík i půdu pro následné plodiny
• kořenový systém - vliv na půdu (mohutný kořenový systém přispívá ke zlepšování fyzikálního stavu půdy a půdní struktury)
• vliv na obsah a kvalitu humusu v půdě (kvalita posklizňových zbytků)
• vliv na potlačování plevelů (zastíněním půdy ve druhé části vegetace)
• využívání živin i z méně přístupných forem a z většího profilu půdy (rozšiřují koloběh živin)
• vysoká předplodinová hodnota, zejména pro obilniny (v osevních sledech představují kvalitního přerušovače s potřebnými fytosanitárními účinky).

NEGATIVNÍ PĚSTITELSKÉ VLASTNOSTI LUSKOVIN

• výnosová nestabilita (závislost na ročníku - výrazný vliv povětrnostních podmínek)
• náchylnost k chorobám a škůdcům
• malá kompenzační schopnost (výraznější vliv nedostatků v agrotechnice)
• poléhavost některých druhů
• pukavost lusků
• náchylnost k poškozování semen při výmlatu a posklizňovém ošetření
• dlouhá vegetační doba (lupina, sója)
• malá odolnost vůči chladu (fazol, sója)
• pomalý počáteční růst (snadné zaplevelení porostu na počátku vegetace)
• nesnášenlivost k pěstování po sobě

VYUŽITÍ LUSKOVIN VE VÝŽIVĚ HOSPODÁŘSKÝCH ZVÍŘAT

Semena luskovin představují zdroj bílkovin pro krmné směsi hospodářských zvířat. Jejich obsah v sušině se pohybuje mezi 20 až 45% (hrách 20 – 25%, bob 25 – 30%, lupina 36 – 41%, sója 35 – 45%). Obsah bílkovin je proměnlivý v závislosti na odrůdě, půdních a povětrnostních podmínkách, stupni zralosti a agrotechnice. Významný vliv má počasí v období zrání porostu, kdy sucho a vyšší teploty podporují větší obsah bílkovin v porovnání s dozráváním při nižších teplotách a vysokých srážkách.

K pícním účelům se může využívat celá nadzemní hmota. Kvalitní pícní hodnotu má i sláma luskovin.

Většina pěstovaných luskovin obsahuje v semenech i v rostlinách chemické sloučeniny, které snižují nutriční hodnotu produktu - tzv. antinutriční látky. Stravitelnost ovlivňují např. taniny (bob obecný a peluška) a inhibitory trypsinu, vyskytující se v semenech sóje, avšak v menším množství i u dalších luskovin. Toxické alkaloidy obsahují semena klasických lupin (0,7 – 3,5%, avšak nové bezalkaloidní odrůdy pouze 0,02 – 0,12%). Obsah antinutričních látek lze před zkrmováním snížit vhodnou úpravou suroviny (zahřívání, máčení, odstranění osemení). Snižování obsahu některých antinutričních látek je šlechtitelským cílem.

MORFOLOGICKÁ STAVBA ROSTLIN, VZTAH K AGROTECHNICE

Kořenový systém - základem kořenového systému luskovin je kulový kořen. Charakter kořenové soustavy ovlivňuje nároky jednotlivých druhů na půdu i na agrotechniku.

Rozlišujeme tři základní skupiny luskovin:

• Druhy hluboko kořenící, s málo větveným kulovým kořenem. Vyznačují se vysokou schopností příjmu živin z větších půdních hloubek (lupiny).
• Druhy s mohutným, více rozvětveným kulovým kořenem, avšak kratším než u první skupiny. Vyznačují se velmi dobrým příjmem živin z půdy ( hrách, bob obecný, vikve, cizrna a částečně čočka).
• Mělce kořenící druhy, se slabě vyvinutou kořenovou soustavou (fazol, sója).

Lodyha - charakter lodyhy ovlivňuje pěstební technologie a sklizeň: přímá, nepoléhavá lodyha: bob obecný, lupiny, keříčkové formy fazolu obecného, sója.

• Přímá, málo pevná lodyha: čočka, cizrna.
• Lodyha vystoupavá, která na bázi poléhá, ale generativní část rostliny je vzpřímená (podklesnutí porostu): intermediární odrůdy hrachu setého.
• Lodyha poléhavá, působící největší potíže při sklizni: peluška, vikve. Pěstování těchto luskovin je často vázáno na využívání podpůrných plodin (oves, hořčice bílá).

Plod (lusk) - sestává ze dvou chlopní, jejichž negativním znakem je náchylnost k pukání. Větší odolnost k pukání má čočka, cizrna, sója a některé formy fazolu a lupin. Anatomická stavba lusků ovlivňuje jejich využití jako zeleniny ke konzumaci zelených lusků. Ta je možná jen u druhů a variet bez pergamenové blány (některé odrůdy fazolu, hrách cukrový).

Semena - největší podíl semen tvoří dělohy (u hrachu 90 – 93%), na osemení připadá 6 – 8,4% a na vlastní embryo 0,9 – 1,3%. S anatomickou stavbou osemení souvisí výskyt tvrdých semen, která špatně bobtnají v důsledku jeho nepropustnosti pro vodu. Tato vlastnost se nepříznivě projevuje při klíčení a vaření.

RŮST A VÝVOJ LUSKOVIN

Vzcházení luskovin

Potřeba vody k nabobtnání dosahuje 90 – 120% hmotnosti suchých semen. S tím u jarních luskovin souvisí potřeba včasného setí. Teplomilné luskoviny (fazol, sója) lze však vysévat až později, při teplotách půdy 8 – 10^oC. Na teplotě půdy a zásobě vody je závislá délka období klíčení a vzcházení, zejména jeho rovnoměrnost.

Podle požadavků na minimální teplotu klíčení lze luskoviny rozdělit do 3 skupin:

• druhy s malými požadavky na teplotu (hrách, bob, vikve) - semena začínají klíčit při 1 – 2^oC
• druhy se středně vysokými požadavky (čočka, lupina) - klíčení začíná při teplotách 3 – 6^oC
• druhy náročné na teplotu (sója, fazol) - semena začínají klíčit při teplotách 8 – 10^oC

Nízkými teplotami je proto silně ovlivňováno procento polní vzcházivosti u méně vitálního osiva. Mají však stimulační vliv na další vývoj a tvorbu výnosu některých plodin, např. bobu a hrachu.

Luskoviny jsou dvouděložné rostliny s dvojím charakterem vzcházení:

• vzcházení epigeické (fazol, sója, lupina) - prodlužující se hypokotyl prorůstá půdou a vynáší nad její povrch dělohy, které se rozevírají a svým obsahem chlorofylu plní po určitou dobu i asimilační roli, po vyčerpání živin zasychají a opadávají
• vzcházení hypogeické (všechny ostatní druhy) - dělohy zůstávají v půdě a na povrch prorůstá prodlužující se epikotyl se základy pravých listů

Způsob vzcházení zásadním způsobem ovlivňuje hloubku setí. Obecně platí, že s větší velikostí semen se zvětšuje potřebná hloubka setí. Epigeicky vzcházející druhy se však musí vysévat relativně mělčeji než druhy vzcházející hypogeicky.

Kvetení a zrání

Květní poupata se zakládají postupně s růstem rostliny v úžlabí listů generativní části rostliny (s výjimkou lupin, kde je květenstvím vrcholový hrozen). K redukci květních orgánů dochází opadem poupat, květů i malých lusků záhy po oplození. Většina luskovin je samosprašných, avšak s možností určitého procenta cizosprašnosti (hrách, bob, fazol, čočka, lupina žlutá). Samosprašnou rostlinou je sója, u které dochází k opylení ještě před rozkvětem.

Postupné kvetení a dlouhé období zrání se projevuje v nerovnoměrném dozrávání luskovin. To ztěžuje stanovení vhodného začátku sklizně i vlastní sklizeň a je příčinou vysokých sklizňových ztrát a zvýšených nákladů na posklizňové ošetření.

U luskovin rozlišujeme 3 stupně zralosti: zelená, žlutá, plná. Nejobjektivnější metodou určení zralosti luskovin je k stanovení vlhkosti semen.

ZVLÁŠTNOSTI VÝVOJE LUSKOVIN

Luskoviny náleží převážně k jarním plodinám. Ozimé formy má vikev huňatá, vikev panonská a ozimá peluška. Ani tyto plodiny nelze charakterizovat jako pravé ozimy, neboť i při jarním setí kvetou a poskytují výnos semen. Podobně se ve vhodných klimatických podmínkách Evropy a světa pěstují přezimující formy hrachu a bobu. Pěstování přezimujících luskovin je v našich podmínkách značně rizikové.

POŽADAVKY NA PODMÍNKY PROSTŘEDÍ

Klimatické podmínky

Výrazné rozdíly jsou v nárocích luskovin na teplotu. K teplomilným luskovinám náleží v našich podmínkách fazol a sója. Nejotužilejšími druhy jsou vikve, hrách a bob.

Luskoviny reagují citlivě na přebytek i nedostatek vláhy. Přemokřené půdy nesnášejí žádné luskoviny. Všechny druhy vyžadují přiměřený dostatek vláhy v období klíčení a vzcházení. Nároky na vláhu v období vegetace korespondují s dynamikou tvorby sušiny. Největší potřeba nastává proto v období kvetení a tvorby plodů a semen, avšak nadbytek vláhy v tomto období je škodlivý. Prodlužuje se vegetační doba, ovlivňována je kvalita semen a zhoršují se podmínky pro sklizeň, která bývá doprovázena vysokými sklizňovými ztrátami.

Půdní podmínky

V nárocích na půdu jsou mezi luskovinami značné rozdíly. Plastický je hrách, který se může pěstovat téměř na všech půdách za předpokladu vláhové jistoty. Na lehčích až středně těžkých půdách se pěstuje čočka, případně lupina a fazol. Vyhraněné nároky má sója, která vyžaduje půdy výhřevné, středně těžké a hluboké. Pro pěstitelský úspěch má u všech luskovin význam pH půdy. S výjimkou lupin, vyhovuje neutrální až slabě alkalická půdní reakce.

Zařazení luskovin v osevních sledech

Malá náročnost na předplodinu umožňuje zařazovat luskoviny po většině předplodin. Až na výjimky je nevhodné jejich pěstování po sobě, jiných luskovinách a jetelovinách. Snášenlivost pěstování po sobě je známá pouze u sóji, lupin a hrachoru. Ostatní luskoviny by měly být pěstovány na stejném pozemku nejdřív po 3 - 6 letech. Obvykle se pěstují po obilninách, kterým by měla předcházet hnojem vyhnojená okopanina. V osevním postupu představují luskoviny velmi kvalitní předplodiny.

Příprava půdy a hnojení

Základní zpracování půdy je klasické jako pro jiné jařiny, tj. podmítka (dle předplodiny) a orba na podzim. Hlavním cílem předseťové přípravy půdy na jaře je vytvoření seťového lůžka v optimální hloubce, šetření půdní vláhou a redukce plevelů. U poléhavých druhů má velký význam kvalitní urovnání povrchu půdy, které se projeví i při sklizni. Po usmykování pozemku následuje kypření na hloubku setí (brány, kombinátor). Pro později vysévané teplomilné luskoviny (fazol, sója) je nutné udržovat půdu v bezplevelném a kyprém stavu až do doby setí.

Hnojení luskovin má specifické zvláštnosti, vyplývající z biologické fixace N hlízkovými bakteriemi. Na minerálním hnojení N je většina druhů luskovin téměř nezávislá. I když celková potřeba N se pohybuje mezi 100 – 150kg.ha^-1, dodává se s minerálními hnojivy pouze startovací dávka 0 – 20 – 30kgN.ha^-1 potřebného po vzejití pro první období růstu. Vyššími dávkami se hnojí sója (80 – 120kg.ha^-1).

Fosfor a draslík luskoviny lépe využívají ze staré půdní síly než z přímého hnojení a proto bilančním hnojením pouze vyrovnáme odběr živin úrodou. P a K hnojiva je výhodné zapravit již na podzim před orbou anebo ve formě zásobního hnojení. Dobré využití živin a činnost hlízkových bakterií jsou vázány na vhodnou půdní reakci. Pro správnou výživu luskovin mají značný význam stopové prvky v půdě, např. molybden.

Založení porostu - doba, způsob, výsevek

Podmínkou k založení produktivního porostu je kvalitní osivo s vysokou klíčivostí a vitalitou. Osivo luskovin se před výsevem moří, nejlépe formou inkrustace. Očkováním osiva vhodnými preparáty se může zlepšit virulence hlízkovými bakteriemi v půdách, kde luskovina nebyla po dlouhou dobu pěstována.

Kvalitní setí znamená dodržet výsevek, termín setí a hloubku setí.

O hloubce setí rozhoduje:

• velikost semen - velkosemenné druhy a odrůdy se sejí hlouběji,
• forma vzcházení rostlin - epigeicky vzcházející druhy se sejí relativně mělčeji,
• půdní druh a vláhové podmínky - v sušších oblastech a na lehčích půdách se seje hlouběji.

Optimální hloubkou setí se lépe zajistí voda pro klíčení (vysoké nároky mají velkosemenné luskoviny) a hloubka setí má význam i pro omezování poškození klíčních rostlin použitými herbicidy, někdy i ptáky.

Termín výsevu :

• ozimé luskoviny - sejí se koncem srpna až do poloviny září, termín má vliv na přezimování,
• jarní luskoviny - termín setí se řídí teplotou pro klíčení a citlivostí vzešlých rostlin k poškozování nízkými teplotami. Citlivé na termín setí jsou teplomilné druhy, fazol a sója.

OCHRANA A OŠETŘOVÁNÍ POROSTŮ ZA VEGETACE

Rychlejšímu vzcházení za sucha napomáhá válení pozemku po zasetí. Další mechanické ošetřování spočívá v udržování půdního povrchu v kyprém stavu (hypogeicky vzcházející luskoviny lze před vzejitím vláčet lehkými branami). Obtíže vznikají u luskovin epigeicky

vzcházejících, které jsou velmi citlivé na půdní škraloup, nelze je však v této době vláčet. Škraloup lze rozrušovat pouze méně drastickým způsobem, např. válením lehkými ježkovými válci.

Po vzejití lze u hypogeicky vzcházejících luskovin hubit plevel mechanicky vláčením síťovými branami při výšce porostu 60 – 120mm. K nejmenšímu poškozování rostlin dochází při poklesu turgoru rostlinných pletiv tj. v poledních hodinách. Porosty zakládané v širších řádcích (300 – 500mm) lze po vzejití opakovaně plečkovat.

Redukce plevelů je založena především na chemických metodách. Základem jsou herbicidy preemergentní. Při nedostatečném účinku lze ve výšce porostu 60 – 120mm aplikovat herbicidy postemergentní. Využití postemergentních herbicidů je sice spojeno s určitým rizikem poškození kulturní rostliny, ale umožňuje účinněji směřovat ochranu na konkrétní spektrum plevelů.

Ochrana proti chorobám spočívá ve výsevu kvalitního, zdravého a zpravidla namořeného osiva. Zdravotní stav lze ovlivnit i volbou vhodných odolných odrůd, správným osevním postupem, výběrem pozemku a dodržením výsevku a termínu setí.

Proti škůdcům lze použít chemické přípravky, ale základem je rovněž správná agrotechnika (termín setí, osevní postup). K hlavním škůdcům luskovin náleží: listopas čárkovaný, obaleči, kyjatka hrachová, třásněnky a zrnokaz.

SKLIZEŇ LUSKOVIN

Specifické vlastnosti rostlin a semen vyžadují velmi citlivý přístup ke sklizni. Sklizňové ztráty se mohou pohybovat od 5 - 6 % při šetrné sklizni až po 20 a více % za nevhodných podmínek. Ke kvalitativním stránkám sklizně náleží stupeň poškozování semen.

O rozsahu ztrát a poškození rozhoduje:

• zvolená technologie sklizně
• sklizňová zralost porostu a vyrovnanost ve zralosti rostlin
• délka období sklizně
• použitá technika a její seřízení (strojů, nářadí)
• povětrnostní podmínky

Specifické vlastnosti luskovin, které ovlivňují sklizeň, její kvalitu a sklizňové ztráty:

• postupné kvetení a zrání lusků na rostlinách (nevyrovnaná zralost semen),
• nevyrovnané zrání jednotlivých rostlin v porostu (reakce na půdní podmínky, hustotu porostu, případně na zaplevelení nebo výskyt dalších redukujících faktorů),
• náchylnost k pukání lusků a k výdrolu
• snadné poškození semen (v závislosti na jejich velikosti, tvaru a vlhkosti)
• poléhavost a propletení rostlin u poléhavých druhů a odrůd (hrách, vikve)
• nízké nasazení lusků na lodyze (fazol)
• vysoká vlhkost lodyh (bob koňský).

Technologie sklizně

Pro sklizeň suchých semen luskovin se nevyrábí speciální sklízecí stroje, ale převážně se využívá upravených kombajnů určených ke sklizni obilnin. Speciální adaptéry vyžaduje sklizeň fazolu. Hlavní technologií je sklizeň přímá. Porost lze ke sklizni připravit předsklizňovou desikací, která napomůže ukončení převodu asimilátů a rychlému vyschnutí veškeré biomasy. Využívá se u porostů zaplevelených a nevyrovnaně zrajících. Potřebné je dodržení termínu desikace, dávky přípravku a doby mezi desikací a sklizní.

Kvalitu sklizně ovlivňuje vlhkost semen a celých rostlin a seřízení a úpravy sklízecích mlátiček (např. snížení otáček mlátícího bubnu).Procento poškozených semen závisí především na otáčkách mlátícího bubnu, na správném seřízení mezery mezi mlátícím bubnem a košem a na konstrukci mlátícího ústrojí. Ke sklizni poléhavých druhů luskovin je nezbytné vybavit žací ústrojí zvedáky polehlého porostu. Významně se na sklizni takových porostů podílí kvalita předseťové přípravy půdy, tj. celkové urovnání pozemku.

Dělená sklizeň luskovin - přestože sice lépe odpovídá biologii zrání luskovin, její uplatnění je omezené. K nevýhodám náleží potřeba speciálních řádkovačů a zejména vliv počasí na prosychání nařádkované hmoty (pukání lusků, plesnivění a porůstání semen). Dělená sklizeň se uplatňuje u těch druhů, kde je přímá sklizeň problémová, např. u fazolu.

Posklizňové ošetření

Po výmlatu mají semena značnou vlhkost, ve sklizené hmotě se vyskytuje mnoho semen nedozrálých, která aktivně dýchají a tak za přítomnosti dalších rostlinných zbytků může docházet k rychlému znehodnocování produkce. Proto zásadním opatřením je úprava vlhkosti na hodnotu 15 – 16%, umožňující bezpečné uskladnění. Před sušením se na předčističce odstraňují hrubé nečistoty.

Úprava vlhkosti semen luskovin sušením

Semena luskovin, zejména velkosemenných druhů, lze označit za obtížně a pomalu sušitelná. Sušení ztěžuje heterogennost materiálu ve velikosti semen, stupni zralosti a vlhkosti. Riziko mechanického a biologického poškození semen při sušení je značné. Doporučované teploty náhřevu semen v teplovzdušných sušárnách se pohybují v rozmezí 30 – 35^oC.

Z uvedeného důvodu je nejvhodnějším způsobem sušení semen systémem aktivního provětrávání nepohyblivé vrstvy semen na roštových sušárnách. Sušící proces urychluje provětrávání předehřátým vzduchem. Výška vrstvy dosoušených semen, minimální množství vháněného vzduchu a jeho rychlost jsou závislé na vlhkosti semen a teplotě vzduchu využívaného k provětrávání. Aktivní větrání atmosférickým vzduchem je možné chápat spíše jako přechodné opatření, neboť se obyčejně musí ještě dosoušet na skladovací vlhkost v teplovzdušných sušárnách.

DRUHY

• Hrách setý pravý
• Hrách setý rolní = peluška
• Sója luštinatá
• Čočka jedlá
• Fazol obecný
• Podzemnice olejná
• Bob obecný koňský
• Vlčí bob úzkolistý
• Vikev panonská
• Vikev huňatá
• Vikev setá

zdroj: wikipedie, ČZU (Prof. Ing. Josef Pulkrábek, CSc., Ing. Ivana Capouchová, CSc)