PROSO
PROSO SETÉ (Panicum) je jednoletý druh jarního charakteru, řadí se mezi krátkodenní rostliny. Patří do 2. skupiny obilnin. Z toho vyplývají i jeho morfologické a fyziologické charakteristiky i požadavky na prostředí.
POPIS
Při klíčení tvoří proso jeden zárodečný kořínek. Adventivní kořeny vyrůstající z odnožovacího uzlu vytváří bohatou síť svazčitých kořenů, rozvětvujících se převážně v orniční vrstvě až do hloubky 1 m. To umožňuje rostlinám přijímat vláhu i živiny v lehčích, sušších i chudších půdách.
Stéblo je vzpřímené, duté, ve střední a dolní části ochlupené. Dosahuje výšky 0,6-1,5 m. Proso odnožuje poměrně dobře, vytváří 1-5 (někdy až 20) produktivních odnoží. Listy vyrůstající z kolének stébla jsou poměrně velké, drsně chlupaté, po vzejití zelené, později nabývají u některých odrůd anthokyanového zabarvení. Květenství prosa je lata dlouhá 0,10-0,60 m. Klásky jsou dvoukvěté, horní květ je obojaký, dolní je redukovaný (sterilní). Proso je fakultativně samosprašná rostlina. Při množení je nutná prostorová izolace. Barva obilky je bílá, světležlutá, šedá, červená, hnědočervená nebo hnědá. Hmotnost tisíce semen (HTS) se pohybuje od 3 do 10 g. Dále HTS klesá od raných odrůd k pozdnějším. Pluchatost se pohybuje v rozmezí 12-26 %.
Proso je teplomilná a suchovzdorná obilnina s krátkou vegetační dobou. Je odolné vůči vysokým teplotám. Celková vegetační suma teplot je 2100-2550 °C. Vzcházející rostliny nepřežijí teploty pod -2 °C. Proso ke vzcházení potřebuje teplotu 10-12 °C, v období odnožování 18 °C, v době od metání do zrání 21-23 °C. Vzhledem k jeho krátké vegetační době mohou jeho tepelné požadavky být uspokojeny při dostatečně teplém létě i ve vyšších polohách.
Proso vyžaduje středně těžké, písčitohlinité výhřevnější půdy. V písčitých půdách hrozí nedostatek vláhy koncem vegetace. Na těžších půdách nebo v chladnějších polohách je vhodné vybírat pozemky na jižních svazích. Zcela nevhodné pro pěstování prosa jsou půdy těžké nebo zamokřené. Vzhledem k pomalému počátečnímu růstu nesnáší proso pozemky zaplevelené. Před sklizní mohou být porosty silně poškozeny či zničeny nálety ptactva, proto není vhodné proso pěstovat v blízkosti sídliště. Nejvhodnější podmínky pro pěstování prosa jsou v kukuřičné oblasti a na lehčích půdách v řepařské oblasti. V bramborářské oblasti je nutné vybírat pozemky chráněné, slunné s výhřevnými půdami.
DRUHY
Proso patří do čeledi lipnicovitých (Poaceae) podčeledi prosovitých. Panicum miliaceum se člení podle habitu laty na 4 poddruhy:
Proso silně rozkladité (P. patentisimum) s dlouhou, řídkou, přímou, na všechny strany rozloženou latou.
Proso rozkladité (P. effusum) s všestranně polorozloženou latou, směrem k vrcholu se větvičky odklání stále méně. Tento poddruh se pěstuje u nás.
Proso klubkaté (P. contractum) s dlouhou, řídkou latou, převislou k jedné straně a přilehlými větvičkami.
Proso shloučené (P. compactum) s krátkou, přímou a hustě staženou latou.
Proso je vedle pšenice a ječmene jednou z nejstarších kulturních obilnin. Je známé už z doby kamenné. Vzniklo zřejmě v oblastech Mandžuska a Mongolska. Do Evropy se dostalo přes černomořskou oblast při stěhování národů. Proso bylo jednou z hlavních plodin Slovanů. Ve světě je významnou plodinou i nyní. V České republice je plocha pěstování téměř 2000 ha, z toho necelá polovina v ekologicky hospodařících podnicích.
NEPOTRAVINÁŘSKÉ VYUŽITÍ
Proso představuje velmi cennou surovinu ve farmaceutickém průmyslu. Obilka obsahuje 15 % vody; 61- 62 % glycidů, (z toho tvoří 9-11 % vláknina), 10-11 % bílkovin, 3,7-4,0 % tuku. Obsah minerálních látek v semenech prosa je obecně vyšší než u pšenice, významné množství minerálních látek je koncentrováno především v obalových vrstvách, které se při běžném potravinářském zpracování odstraňují loupáním. Semena prosa mají vysoký obsah fosforu a naopak nízký obsah vápníku.
Škrobu proso je možné využít k výrobě lihu. Existují odrůdy prosa vhodné pro produkci škrobu. Sláma je hodnotnější než u ostatních obilnin. Podíl zrna ke sklizené slámě je 1 : 2-2,5. Proso je možné využít jako energetickou rostlinu.
AGROTECHNIKA PĚSTOVÁNÍ PROSA
Proso se u nás převážně pěstuje jako hlavní plodina. Nejvhodnějšími předplodinami jsou zlepšující plodiny zanechávající půdu „ve staré síle“ (okopaniny, luskoviny, nezaplevelený jetel či vojtěška). Proso zařazené po obilninách bývá často značně zaplevelené nebo (po čiroku a kukuřici) napadené jejich škůdci.
Vzhledem k velmi krátké vegetační době prosa (100-110 dní) ho lze pěstovat jako náhradní plodinu po vyzimování ozimů nebo v příznivých polohách jako druhou plodinu v roce po ozimé směsce či senážním ovsu sklizených na zeleno, po první seči jetelovin nebo po raných bramborách.
Proso může být vhodnou krycí plodinou. Podsev jetele nebo vojtěšky vyséváme současně s prosem nebo při širokořádkovém výsevu po jeho vzejití a proplečkování.
Proso je pouze průměrnou předplodinou. Zanechává pole zaplevelené a značně odčerpává živiny z orniční vrstvy půdy.
Při přípravě půdy zásadně ořeme na podzim. Co nejdříve zjara půdu usmykujeme a několikrát do setí vláčením ničíme vzešlý plevel a kypřením zabraňujeme výparu. Pečlivé, několikrát opakované regulace plevelů od smykování do setí, nám podstatně usnadní kultivaci v nezapleveleném porostu. Před setím zavláčíme hnojiva a nakypříme povrch půdy do hloubky 50 mm. Příliš nakypřenou půdu před setím přiválíme. Vzhledem k drobnému osivu musíme pečlivou přípravou půdy zajistit jeho výsev do stejné hloubky. Jarní orba je vždy nevhodná, poněvadž se silně zapleveluje půda, nastávají velké ztráty zimní vláhy výparem a zhoršuje se příprava půdy. Při výsevu prosa jako druhé plodiny po sklizni raných brambor kypříme půdu jen kombinátorem, vláčíme a válíme. Po sklizni ozimých směsek nebo po vyhynulých ozimech mělce ořeme a ihned, aby nám půda nepřeschla, smykujeme, vláčíme a silně nakypřenou půdu válíme. Proso nesnáší podobně jako ječmen „zamazání“, proto výsev neprovádíme do mokré půdy.
Doba setí prosa je určena při jeho pěstování jako hlavní plodiny teplotou půdy, která má být 8-10 °C, což je obvykle koncem dubna a začátkem května. Dobré je, když proso vzejde až po odeznění květnových nízkých teplot.
Při výsevu do půdy chladnější než 10 °C nebo při poklesu teploty po výsevu osivo špatně vzchází, plesniví, klíčící rostliny zastavují růst, listy žloutnou, při pozdnějším příznivějším počasí je zeslabený porost dlouho nevyrovnaný.
Pokud se proso vysévá jako druhá plodina nebo náhradní plodina, je možno ho vysévat v příznivějších polohách až do konce června, v nejpříznivějších polohách (kukuřičný typ), kde je ještě dostatečně teplý a slunný měsíc září, nejpozději začátkem července.
Proso se seje obvykle do užších „obilních“ řádků 125 resp. 150 mm. Na zaplevelených půdách, nelze-li použít herbicidy, sejeme proso do širších řádků 250 resp. 300 mm nebo do dvouřádků 150-300-150 mm. Uvádí se i možnost výsevu do užších řádků a proplečkování ob jeden řádek v případě většího zaplevelení.
Výsevek je při úzkořádkovém setí 350-400 semen na 1 m2 tj. 20-25 kg.ha-1. Při výsevu do širších řádků či dvojřádků je výsevek 250-300 semen na 1 m2 tj. 15-18 kg.ha-1. Proso sejeme mělce, 20-30 mm, v suché a lehké půdě i 40 mm.
Proso má na počátku vegetace malý příjem živin. Největší potřeba živin je v období od odnožování do květu. Dávky a druhy hnojiv volíme podle předplodiny. Proso odebírá z půdy na 1 tunu produkce semen až 30 kg N, 15 kg P205, 40 kg K2O a 10 kg CaO. Proso hnojíme obvykle jednorázově před setím kombinovanými hnojivy. Na lehčích a chudších půdách je možné přihnojení ledkem v dávce 30-40 kg N.ha-1 v době odnožování. Přihnojení dusíkem však prodlužuje vegetaci a může způsobit nerovnoměrné dozrávání a polehnutí porostu.
Po setí pozemek válíme rýhovaným válem. Plevele regulujeme do vzejití vláčením lehkými branami, po vzejití nejdříve po zakořenění tj. Ve fázi 3-4 listů prutovými branami, v širokořádkové kultuře později mělkým plečkováním do hloubky 40-50 mm. V konvenčním zemědělství lze používat proti dvouděložným plevelům běžné herbicidy (Aminex Pur aj.). Největší problémy v prosu jsou s ovsem hluchým, ježatkou a ostatními prosovitými plevely.
Z chorob nejvíce poškozuje proso sněž prosová (Sphaerotheca panici miliacei) a spála rostlin. Ze škůdců se na prosu vyskytuje zavíječ kukuřičný (Ostrinia nubilalis), zavíječ prosový (Pyralis silacealis), dřepčík obilný (Phyllotreta vittula), třásněnky (Thysanoptera), drátovci (Elateridae) a mšice (Aphidea).
Proso dozrává velmi nerovnoměrně, proto je velmi obtížné zvolit vhodnou dobu sklizně. Sklizeň zahajujeme při dozrání obilek v horní třetině laty (nažky jsou vybarvené, lesklé). Sláma je v době sklizně ještě „živá“, světle zelená, žlutozelená.
Prosná sláma při větší vlhkosti zahlcuje mláticí ústrojí sklízecí mlátičky. Zvláště obtížná je sklizeň při silném zaplevelení, kdy krajním východiskem je desikace porostu před sklizní. Volba i způsob desikace musí vyloučit možnost výskytu reziduí v obilkách. Slámu po desikaci nelze použít ke krmení ani na podestýlku.
Proso se sklízí žací mlátičkou s prodlouženým žacím stolem. Obilky jsou kulaté, velmi sypké a „pohyblivé“ jako řepka. Otáčky mlátícího bubnu se snižují na 750-800 za minutu, používají se síta podobně jako pro řepku a vhodně se nastaví přihaněč. Kvalitu výmlatu je nutno soustavně kontrolovat, aby nezůstalo zrno ve slámě. Výnosy se v současné době pohybují od 1,5 do 4,0 t.ha-1 při pěstování jako hlavní plodiny. Při pěstování prosa jako druhé doplňkové plodiny jsou výnosy nižší.
Po sklizni je ihned nutné odstranit organické příměsi a snížit vlhkost. První operací je předčištění a druhou dosoušení, které se dělá nejlépe aktivním provětráváním studeným nebo předehřátým vzduchem na roštech. Obilky se nesmí poškodit, protože rychle žluknou (vysoký obsah tuku). Skladují se v dobře větratelných čistých místnostech, aby nedošlo k chuťovým změnám a přijetí cizích pachů.
K loupání prosa se používají různé loupačky, se zařízením na odsávání pluch a prachu, případně na leštění jáhel. Výtěžnost se pohybuje kolem 45-60 % i více při velikostně tříděném prosu.
