ČIROK
ČIROK (Sorghum) je teplomilná rostlina dobře snášející sucho. Vyznačuje se nenáročností a značnou plasticitou. Nesnáší však pokles teplot pod 10 °C. Nízké teploty vyvolávají žloutnutí listů a zhoršují opylení květů. U nás lze proto pěstovat pouze odrůdy s krátkou vegetační dobou, která musí proběhnout v nejteplejším období roku. Suma vegetačních teplot činí 2500 °C.
Čirok pochází z Afriky. Postupně se šířil do teplých a suchých oblastí všech kontinentů. Čiroky jsou v celosvětovém měřítku v první desítce pěstovaných obilnin. Mezi významné tradiční pěstitele čiroku patří Indie, kde se také intenzivně pracuje na šlechtění. Vysokou produkcí se vyznačují USA, kde docilují nejvyšších hektarových výnosů (více než 4 t.ha-1). Z afrického kontinentu jsou největšími producenty Nigérie a Sudán.
DRUHY
Rod Sorghum zahrnuje řadu druhů rostoucích v subtropických a tropických oblastech. Podle účelu pěstování lze čirok dělit do 4 skupin:
Zrnový čirok – se pěstuje hlavně v Africe a Asii na chudých a často erozí ohrožených půdách. Má nižší vzrůst a v suchých podmínkách poskytuje vyšší výnosy než ostatní obilniny.
Cukrový čirok – vnějším vzhledem se podobá čiroku zrnovému, ale je vyšší. Stébla dorůstají 2-5 m a obsahují šťávu až s 18 % převážně hroznového cukru.
Technický metlový čirok – vyznačuje se pružnou latou se zkrácenou střední osou a velmi dlouhými postranními větvemi, které dorůstají až do délky 0,8 m.
Čirok sudánský – sudánská tráva – se vyznačuje silnou tvorbou odnoží a tím celkové nadzemní biomasy. Rostliny po sečení obrůstají. Poskytuje 2-4 seče. Mladé rostliny obsahují v zelené hmotě glykosid durin, ze kterého se rozkladem uvolňuje kyanovodík. Obsah durinu se stářím rostliny klesá a po metání je již na nízké úrovni. V posledních letech se více využívají hybridní odrůdy vzniklé křížením čiroku cukrového a sudánské trávy. Jejich výhodou je produkce jakostní zelené hmoty, která v pozdnějších růstových fázích nedřevnatí.
POPIS
Morfologická stavba všech čiroků je velmi podobná. Květenství a některé biologické a fyziologické vlastnosti je přibližují prosu, vegetativní orgány a kořenová soustava jsou podobné kukuřici.
Čirok má silně vyvinutou kořenovou soustavu a tím velkou schopnost absorbovat z půdy vodu a živiny. Kromě podzemních kořenů tvoří čirok tzv. vzdušné kořeny, které upevňují rostliny v zemi a ty ani při silných větrech nepoléhají.
Stéblo čiroku je silné, tvrdé, hladké, kolénky rozdělené na články a dlouhé 1,5-5,5 m.
Listy čiroku jsou 50-100 mm široké a 0,50-0,80 m dlouhé. Jsou tak jako stébla pokryté slabým voskovým povlakem. Květenství je lata různého tvaru a velikosti. Laty mohou být vzpřímené, nakloněné nebo ohnuté. Klásky jsou jednokvěté a seskupují se po 2-3-4 na stopkách druhotných větviček.
Čiroky jsou cizosprašné, ale dobře se opylují i vlastním pylem. Velikost a hmotnost zrna bývá velmi rozdílná (HTS 10-70 g). Tvar zrna je různý, kulatý, vejčitý, srdcovitý či oválný. Barva bývá bílá, krémová, žlutá, citronově žlutá, růžová, hnědá nebo fialová. Zrno je podle obsahu a poměru bílkovin ke škrobu sklovité, polosklovité nebo moučné.
NEPOTRAVINÁŘSKÉ VYUŽITÍ ČIROKU
Zrno čiroku je dobrý zdroj škrobu pro škrobárenský a lihovarnický průmysl. Především z čiroku cukrového se vyrábějí zahuštěné cukerné sirupy, které se zkvašují na alkohol.
Z fytomasy (slámy) čiroku metlového se vyrábějí kartáče „rýžáky“, štětky a košťata. Sklízí se v době technické zralosti, kdy jsou laty žlutě zbarvené, ohebné a pružné.
Čirok lze pěstovat i jako energetickou plodinu pro spalování fytomasy. Spalné teplo stébel čiroku je 17,9 mJ.kg-1 suché biomasy a produkce sušiny nadzemní biomasy až 19,9 t.ha-1.
AGROTECHNIKA PĚSTOVÁNÍ ČIROKU
Čirok zařazujeme do osevního postupu podobně jako kukuřici. Při zařazování do osevního postupu jsou pro čirok nejvhodnější předplodiny, které po sobě nezanechávají pozemky zaplevelené. Je-li čirok pěstován jako hlavní plodina, jsou vhodnými předplodinami okopaniny a luskoviny. Po ozimé směsce na zeleno ho lze pěstovat jako druhou plodinu. Čirok snáší i opakované pěstování 2-3 roky po sobě. Je dobrou předplodinou pro jarní obiloviny a technické plodiny.
Pozemky však musí být dobře vyhnojeny, protože čirok odčerpává značné množství živin. Odběr živin sklizní při produkci 1 t sušiny je 20,1 kg N, 2,3 kg P, 6,5 kg K, 4,3 kg Ca, 1,5 kg Mg. Na hnojení má podobné nároky jako kukuřice, je-li pěstován intenzivně, musí být dostatečně hnojen. K dosažení dobrých výnosů je nezbytné hnojení 20-50 kg N, 35-65 kg P2O5, 30-45 kg K2O.
Vhodná doba setí je při teplotě půdy v hloubce 0,10 m alespoň 15°C. Předčasně zaseté porosty vzcházejí pomalu a nevyrovnaně a bývají často zaplevelené. Norma výsevku závisí na skupině čiroku a systému pěstování. Šířka řádků se pohybuje od 0,25 do 0,90 m. Při pěstování na zeleno sejeme do užších řádků 0,15-0,40 m s výsevkem 30-50 kg.ha-1. Hloubka setí je 30-50 mm. Po setí čiroku pozemek válíme.
Během vegetace je třeba udržovat povrch půdy kyprý, bez škraloupu. Proto se doporučuje vláčení mladých porostů a později plečkování.
Sklizeň závisí na účelu pěstování. Na zelenou píci ho sečeme před metáním (když je vysoký asi 0,50 m), na siláž ho kosíme na začátku metání (později rychle dřevnatí a špatně obrůstá). Obvykle dává dvě seče, první podle podnebí koncem června až do poloviny července, druhou od poloviny do konce září. Stejnou techniku můžeme použít při sklizni čiroku pro spalování. Porost je nejlépe sklízet koncem zimy (únor), kdy mráz rostliny vysuší. Těžkosti mohou být se strniskovými zbytky, neboť se pomalu rozkládají (mají široký poměr C:N).
Sklizeň čiroku zrnového se doporučuje provést dvoufázově, protože v době žluté zralosti zrn má zelená hmota poměrně vysoký obsah vody. Zvláště vývojově opožděné odnože bývají v době zralosti hlavního stébla ještě zelené. Sklizeň provádíme pouze za suchého počasí, aby se vlhkost obilek zbytečně nezvyšovala. Čirok technický se sklízí v době technické zralosti, když jsou laty žluté a pružné. Sklízí se ručním odřezáváním, které zabezpečuje nejmenší poškození lat.
Pro čirok cukrový k výrobě sirupů a šťáv je nejvhodnější dobou sklizně vosková zralost. Stébla se po odřezání odlistují a na válcových lisech se z nich drcením získává šťáva.
