autumn-agriculture.jpgautumn-fields.jpgautumn-Vines.jpgautumn-cows.jpg

PŮVOD KONĚ

       Chceme-li objevit nejdávnějšího předka vznosného, rychlého a nesporně inteligentního zvířete - koně, musíme se vydat daleko do minulosti, do spodního eocénu. Eocén je druhé období starších třetihor, období, kdy po poměrně nesmělém "rozjezdu" během nejstarší epochy třetihor, paleocénu, dochází k prudkému rozvoji a rozrůznění savců. Koncem druhohor zmizela z povrchu světa drtivá většina fauny plazů, kteří do té doby ovládali naši planetu. Nesčetní druhohorní savci, dosahující velikosti rejska, nejvýše kočky, měli najednou pro sebe spoustu místa a zdrojů potravy. A tak začal před 65 milióny let rychlý rozvoj moderních savců. Pradědové savců se živili podobně jako dnešní hmyzožravci - hltavě konzumovali vše, na co jejich síly stačily: hmyz, vajíčka, zdechliny i obratlovce menší než oni sami. A najednou se před nimi otevřely netušené možnosti. Rozběhli se po světě, vybírali si nejpříhodnější prostředí i potravu a podle toho se překotně vyvíjeli v různé typy. Vytvořil se celý vějíř nových živočišných forem - paleontologové tomu říkají radiace. V paleocénu se mizí jinými, velmi zvláštními, mnohdy dokonce obludnými savci (většina již dávno vymřela) objevili i podivní tvorové s kopýtky na prstech. Jinak však vypadali spíš jako šelmy, někteří měli dokonce dlouhé "vlčí lebky" a vzdor původní všežravosti se živili převážně masem. Přesto je považujeme za předky kopytníků. Odborníci je nazývají Condylarthra, popularizátoři prakopytníci. Tato skupina má ve vývoji savců úlohu jakéhosi držadla vějíře. Ač sama poměrně brzy vymřela a dnes najdeme na celém světě jen jediný rod jí blízce příbuzný (je to jihoafrický hrabáč, Orycteropus), vyšla z ní velká skupina malých i větších čeledí a jiných systematických jednotek. Už v eocénu se potomci "prakopytníků" zformovali do dvou velkých řádů - lichokopytníků (Perissodactyla) a sudokopytníků (Artiodactyla). Lichokopytníci se rozpadli na dvě linie - Ceratomorpha a Hippomorpha. Už z těchto jmen je jasné, oč jede - z toho prvního trčí nosorožčí roh, kdežto v tom druhém se ozývá jméno koně. Po pravdě řečeno první představitelé těchto linií vypadali jako dvojčata. Kdyby před nás někdo postavil živého Hyrachyus eximius z amerického eocénu, velkého jen jako ovce, sotva bychom hádali, že před námi stojí praděd nosorožců. Jeho štíhlé nohy se čtyřmi prsty na předním a třemi na zadním páru byly schopny rychlého běhu, úplný chrup se téměř nelišil od prakoníků a také způsob života obou skupin byl téměř shodný. Pak však se vývoj ubíral rozdílnými směry. Nosorožci se změnili v těžké váhy a uchovali si větší počet prstů. S nimi do jedné skupiny řadíme i tapíry, kteří se kupodivu během dlouhého vývoje moc nezměnili.

KŮŇ ÚSVITU DĚJIN - EOHIPPUS

       Uznávaný předek rodu Hippomorpha, rozšířený v pralesích Evropy, Severní Ameriky a pravděpodobně i Asie, byl ještě menší než "pranosorožec" Hytachyus. Velikostí i křehkou stavbou těla nejspíš připomínal dnešního bedlingtonteriéra (včetně toho výrazně klenutého hřbetu), jen hlava už vzdáleně připomínala koňskou a na prstech - počtem se zcela shodovaly s prsty "pranosorožců" - byla drobná kopýtka. Tohle podivné zvířátko dostalo hned dvě jména. V Evropě proslulý paleontolog Owen v roce 1840 objevil pozůstatky tohoto prakoně a pojmenoval ho Hyracotherium. V Americe dostal jméno Eohippus (v překladu Kůň z úsvitu dějin, jitřní kůň), když se v roce 1867 v eocenní horninách našla úplná kostra příslušníka roku Eohippus. Pocházela z Wyomingu a podle ní a dalších nálezů se nakonec podařilo odhalit celý vývoj koní. Už ve dvacátých létech 20. století proslulý americký paleontolog Matthew zjistil, že jde o týž rod. Žádný ze světadílů se však nechtěl svého "původního prakoníka" vzdát, a tak byla Matthewova myšlena zamítnuta jako nepodložená. Teprve po druhé světové válce přišla ke cti teorie o pohybu kontinentů a ukázalo se, že Evropa se Severní Amerikou dlouho tvořila jeden kontinent, zatímco Asii oddělovalo tzv. Turgajské moře (v místě Uralu). Zárodek Atlantiku sice vznikl už v druhohorách, ale v době, kdy se vytvářely "základy koňstva", spojoval Evropu s Amerikou pevninský most, jehož troskami jsou Grónsko, Island, Faerské ostrovy a Hebridy. I tato dnes nevlídná oblast měla teplé, tropické klima a porůstaly ji hustě vlhké pralesy. Nebyla tu tedy žádná nepřekročitelná přehrada oddělující americké populace od evropských. Drobné rozdíly je možné připsat na vrub druhové rozmanitosti a proto platným názvem je hyracotherium, eohippus je synonymum.

       Nejzachovalejší kostra tohoto zvířete byla nalezena v r. 1931 v pánvi řeky Bighorn ve Wyomingu v USA. Paleontologové z Kalifornského technologického institutu ji velmi pečlivě sestavili. Vznikla pak podle ní dokonalá rekonstrukce, představující nám nejstaršího z koní jako živého.

       Eohippus měl na přední noze čtyři prsty a na zadní tři, všechny byly chráněny silnou vrstvou rohoviny, kopýtkem. Za prsty měli tito koníci ještě nášlapný polštářek, jaký dnes chrání střed psí tlapky. Podle mínění některých odborníků je zbytkem tohoto polštářku "ostruha", malý rohovitý útvar na zadní straně spěnkového kloubu: je to tedy mozol metakarpální, nebo metatarsální. Široký nášlapný polštářek a roztažené prsty rozkládaly váhu zvířete na větší plochu a umožňovaly mu snadno se pohybovat po měkké půdě tropického pralesa a po bažinatých březích vodních nádrží, kde tito předkové koně žili. Oči Eohippa ležely skoro ve středu hlavu. To do značné míry omezovalo prostorové vidění, charakteristickou součást obranného systému zvířat žijících v otevřeném prostředí. V hustém porostu je účinnější detailní vidění než rozhled. Eohippus měl 44 zubů a na rozdíl od chrupu dnešního koně měli prakoníci nízké stoličky (asi jako prasata a opice), ideálně přizpůsobené ke žvýkání jemných, šťavnatých listů nízkých keřů. Odborníci se domnívají, že srst prakoníků měla podobný vzhled jako srst jelenovitých. Patrně měla světlé skvrny nebo pruhy na tmavém podkladě, obvyklé ochranné zbarvení mnoha druhů obývajících pralesní prostředí. Tyto vlastnosti podpořily přesvědčení vědců o tom, že eohippus byl svázán s pralesním prostředím. Ostatně jeho zbytky se našly společně s pozůstatky pralesních opic. Jedinec rekonstruovaný v Kalifornském technologickém institutu je v kohoutku vysoký pouze 35 cm a živý patrně vážil asi 5,5 kg. Ovšem tyto rozměry zdaleka nemusely být u všech členů svého druhu shodné: pravděpodobně byly značně proměnlivé jak tvary, tak velikosti, a to jak individuálně tak u populací z různých míst. Nejmenší z nich mohli měřit jen 25 cm, ti největší měli výšku skoro dvojnásobnou. V Evropě existovaly jen větší varianty.

OROHIPPUS A EPIHIPPUS

       Eocén trval zhruba 19 miliónů let, začal před 53 milióny let a skončil před 34 milióny let. Za tu úctyhodně dlouhou dobu se předkové koní mnoho nezměnili. Vznikly nové rody Orohippus a Epihippus. Nebyli o moc větší - Orohippus osbornianus měřil v kohoutku jen 38 cm, vypadali dosti podobně a pokrok se u nich projevoval jen nepatrnými znaky - přeměnou trojbokých třenových zubů ve čtyřboké stoličky, vymizením posledních zbytků prvního a pátého prstu na zadních nohách (Eohippus měl ještě jejich zbytky v podobě malých kůstek) a u rodu Epihippus se zkrátil čtvrtý prst na přední noze, takže se už nedotýkal země. Měl také dokonalejší pohybové schopnosti a lépe přijímal potravu. Dost malý efekt za patnáct miliónů let... Jenomže vývoj je jako těžce naložený vlak. Dlouho trvá, že se pohne z místa, rozjíždí se pomaloučku, ale pak nabere rychlost.

MESOHIPPUS

       Další zřejmý vývojový stupeň představoval ve spodním a středním oligocénu Mesohippus, který byl v kohoutku 45 (max. 60) cm vysoký. Měl ještě klenutý hřbet, ale nohy již byly poměrně delší a počet prstů na předních nohou se snížil na tři, našlapoval však na tři prsty i zadními končetinami. Objevily se také náznaky vývoje třenových zubů a řezáků schopných silnějšího stisku a odkusování, takže tento koník již mohl vybírat z rostlin různé kvality. Stoličky neměly dosud cement. Rozdíly ve stavbě těla vyplývaly z přizpůsobování se měnícímu se prostředí. Mesohippus totiž opustil podmínky husté džungle, která se postupně měnila v křovinaté oblasti, podobné dnešnímu buši. Tady vyhledával nízký podrost a keře, na nichž se pásl. Ke ztrátě čtvrtého prstu přední nohy došlo zřejmě proto, že stále větší část váhy zvířete se přenášela na sílící prostřední prst - výmluvné svědectví o změně vlastností půdy, na kterou zvíře došlapovalo. Mesohippus byl však již zvířetem rychlejším. Následkem ústupu vlhkého pralesního prostředí se dosud měkká půda podstatně zpevnila a vyžádala si tak změnu stavby chodidla. Prodloužení končetin bylo zase podmíněno volnějším pohybem na delších trasách, vyžadujících větší rychlost. K prodloužení hlavu a posunu očí výše do stran došlo nutností sledovat větší část obzoru. Všechny tyto změny prozrazují počínající převrat ve způsobu ochrany, posun od skrytého způsobu života k aktivnějšímu stylu, založenému na sledování nepřátel a na včasném útěku. Ačkoli pochopitelně nemůžeme sledovat i změny tělního krytu, můžeme předpokládat, že i srst a zbarvení se změnily od pruhů a skvrn k nevýraznějšímu zbarvení stepních zvířat. Pozůstatky známe ze Severní Ameriky, ale někteří paleontologové se domnívají, že jeho předkové přišli po pevninském mostě ze Sibiře.

MIOHIPPUS

       Od konce oligocénu až po svrchní miocén, po dobu asi 15 miliónů let, postupně probíhaly změny podnebí, utváření krajiny i rostlinstva. Pralesy ustoupily lesům mírného pásma a nakonec bezlesým pláním, a na tvrdé půdě vyrůstaly jen tuhé, ale nevýživné traviny. Tlaky prostředí působily zejména na příslušníky vývojové řady koní a ovlivnily je takovým způsobem, že vzrostla jejich schopnost využívat nové potravinové zdroje. Zvětšily se tím jejich rozměry i energie, umožňující snažíš únik před přirozenými nepřáteli. Během asi 5 miliónů let došlo ke změnám, spojeným s nevyhnutelnými přesahy - Mesohippus se změnil v Miohippa. Vyklenutý hřbet, typický pro nejstarší formy vymizel, trup získal tvar, který spolu s dlouhýma nohama předurčoval zvíře k rychlému běhu. Miohippus měřil asi 60 cm i více, na předních nohách měl tři prsty, krajní dva ještě zřetelné. Řezáky už jsou patrné.

PARAHIPPUS

       Stepní vegetace roste v nepříznivých podmínkách, je tvrdá, často vyztužená křemičitými sloučeninami. Proto i stoličky koní zmohutněly a na korunkách se objevil cement. První, kdo si tuto vymoženost opatřil, byl Parahippus, koník žijící v několika druzích a hlavně již v početných stádech v oblastech, kde se i dnes rozkládají travnaté prérie. Vývoj nohou jde kupředu, postranní prsty zakrňují, prostřední prst mohutní a jeho kopyto mění tvar. Zakrňuje lýtková i loketní kost, stavba nohy se zjednodušuje a zdokonaluje. Výkonnost a rychlost běhu stoupá.

ANCHITHERIUM

       V miocénu nastal v Americe rychlý rozvoj koní. Od samého počátku období se odštěpovaly nové a nové skupiny, například linie rodu Anchitherium, která se přestěhovala do Evropy, kde všichni příbuzní koní zatím vymřeli. Ale ani tento potomek amerického rodu Miohippus neudělal v Evropě štěstí - do konce miocénu bez potomků vymřel i on.

MERYCHIPPUS

       Ve středním a svrchním miocénu, v době před 25 až 20 milióny let, se v Americe objevil Merychippus, ještě ne přímý předchůdce rodu Equus, ale vykazující přesto mnohé pokročilé znaky. Merychippus měřil v kohoutku 90 nebo i více centimetrů. Toto zvíře mělo ještě tři prsty, ale celou hmotnost nesl již jen střední prst, dva postranní, opatřené též kopýtky, byly již zakrnělé a země se nedotýkaly. Delší krk umožňoval zvířeti pastvu na nízkém rostlinstvu a zvedání hlavy dostatečně vysoko pro dobrý rozhled. Tvar hlavy a umístění očí dokazují vzrůstající možnost sledování větší části obzoru. Silnější stoličky s vysokými korunkami už chránila vrstva skloviny a mezi lištami na žvýkací ploše byla silná ložiska cementu, usnadňující drcení tuhých vrstev, což zlepšovalo trávení. A navíc, ochranné možnosti zvířete zvyšovaly dokonale vyvinuté bystré smysly, dodnes typický znak velmi vnímavých koní.

MEGAHIPPUS, HIPPARIONINAE STYLOHIPPARION, HIPPARION, NEOHIPPARION

       Až potud je přehled koňského rodu přijatelný, a dokonce i neodborník se v něm může orientovat. Ale dál už je to záležitost pro specialisty. Koncem miocénu se objevila spousta druhů koní, kteří ovládali obrovské prostory a dovršení všeho se začali stěhovat na jiné kontinenty. Doposud byl vývoj koní až na nejprvnější začátky a některé vedlejší, záhy vymřelé linie, záležitostí Severní Ameriky. Nyní se do Starého světa přesouvají například Megahippus, který měl nejdávnější předky společné s již vymřelým rodem Anchitherium, ale také některé druhy rodu Merychippus. Pravou invazi podnikli do Starého světa začátkem pliocénu příslušníci podčeledi Hipparioninae, tříprstí prakoníci dosahující už velikosti zebry. Tito zdokonalení koně se značně zredukovanými postranními prsty a velmi složitými stoličkami se vystěhovali z Ameriky do Asie a odtud do Evropy a skončili v Africe, kde se rod Stylohipparion udržel téměř do konce pleistocénu, kdy u nás začínala poslední doba ledová. V Americe zůstala část rodu Hipparion a jako rod Neohipparion se udržela téměř do konce třetihor. Ale ať ve Starém, či v Novém světě, i rod Hipparion vymřel a do nynějších dob se nezachoval ani jediný. O jejich úloze ve vývoji našeho koně se dlouze diskutuje. Někteří autoři je považovali za předky rodu Equus, dnes však se uvažuje spíše o jejich vztazích k zebrám a oslům. Koně ovšem využili novou možnost, kterou jim nabídlo spojení Jižní Ameriky, dosud přísně oddělené, se Severní - rod Hipparion se přestěhoval na jih od Panamy, rozrostl se a rozmnožil, ale v polovině starších čtvrtohor vymřel bez potomků.

PLIOHIPPUS

       Na rozhraní spodního a středního pliocénu se v Severní Americe objevil nový rod koní. Jmenuje se Pliohippus a je blízký dnešnímu koni. Podobal se mu celou stavbou těla. V kohoutku byl vysoký jako pony - 122 cm. Na silných, dosti dlouhých nohách měl už jen jediný prst s dokonalým kopytem. Postranní prsty byly skryty pod kůží. Tento revoluční zvrat, který dokončil dlouhou cestu vývoje, plně zhodnotil zase jen velký znalec severoamerických koní Matthew. Ostatní paleontologové sázeli na rod Hipparion, ten se však až do konce své existence svých třech prstů nezbavil a také jeho chrup se vyvíjel trochu jinou cestou. Byl vlastně dokonalejší než zuby dnešních koní, a protože vývoj se nedá nikdy zvrátit, Hipparion se již za předka koně rodu Equus nepovažuje. Moderní výzkumy tedy opět daly za pravdu Matthewovi. Právě od rodu Pliohippus se začíná rozvíjet další bohatý vějíř forem koní, který v pleistocénu, tedy ve starších čtvrtohorách, vyvrcholil obrovským rozvojem rodu Equus. Ten obsadil celou severní Ameriku téměř až k hranici zalednění, pronikl i do Ameriky Jižní, kde poměrně dlouho přežíval i v holocénu, tedy v naší geologické současnosti, v početných populacích široké škály druhů osídlil valnou část Evropy a Asie a pochopitelně i Afriku, neboť i zebry a osly řadíme do tohoto druhu.

PROČ VYMŘELI KONĚ V AMERICE?

       Toto stěhování koní (ale i jiných druhů) trvalo až do koce pleistocénu, který je kladen přibližně do roku 9000 př. n. l. Zhruba před 12 až 11 000 lety začaly pevninské mosty mizet pod vodou, která se uvolňovala táním ledovcových štítů. Nejvýznamnější bylo zmizení pevniny Beringie, která tvořila široký most mezi Aljaškou a východní Asií v místech dnešní Beringovy úžiny. Tak došlo k izolaci Severní Ameriky. Na tomto kontinentě pak asi před 8 000 lety vymřeli nejen koně, ale i obrovští lenochodi, mastodonti a mnoho dalších zvířat, aniž se zatím příčiny jejich vymizení podařilo vysvětlit. Do Ameriky se koně vrátili teprve se španělskými dobyvateli. První koně dovezl na Karibské ostrovy již koncem 15. století Kolombus. Na americkou pevninu dopravil 16 koní z Kuby v roce 1519 Hernando Cortés. Další tání ledu vytvořilo nepřekročitelné hranice mezi různými typy rodu Equus, nejen vodní překážky, ale i rozšiřující se pouště. Proto se v Evropě a Asii vytvořily čtyři samostatné skupiny koňovitých, i když všechny stále řadíme jako poddruhy rodu Equus. V Evropě a v západní Asii jsou to praví koně, v severní Africe osli, na jih od Sahary zebry a v horských a pouštních oblastech jihovýchodní Asie poloosli.

Zdroj: Horses online

 

POČÁTKY CHOVU KONÍ V NAŠICH ZEMÍCH

STAROVĚK:

       U východních Slovanů má chov koní dlouholetou a bohatou tradici. Některé slovanské národy žily kočovně a jejich obydlím se staly vozy. Muži byli vynikající jezdci a většinu života trávili v sedle koně. Koně, které chovali ve stádech, se stali i zdrojem masa a z mléka klisen se vyráběl kumys. Chutnost kumysu a jeho nesporné léčivé účinky lidé znali již počátkem středověku.

       Důležitost koní pro život Slovanů vyplývá i z nálezů hrobů. Zámožní muži byli pochováni s osobními koňmi i s částí své družiny a s jednou z žen.

       Určité zmínky o chovu koní v našich zemích se objevují již při jejich osídlování Slovany v 6. století. Tehdy však nebyli koně využíváni ve vojenství, neboť slovanští bojovníci, kteří přišli na naše území, byli pěšáci. Nebyli bojovníky útočnými, ale spíše obrannými. Avšak již v 7. a 8. století, tedy v hradištní době, kdy území pozdějšího českého státu bylo protkáno řadou opevněných osad - hradišť, nabýval i chov koní na významu. Kůň se stal důležitým dopravním a tažným zvířetem.

       Významnou křižovatkou karavanních cest se stala Praha. Po založení Hradu kolem roku 850 pod ním vzniklo velké tržiště. A pro jeho zásobování rozličným zbožím bylo zapotřebí právě koní.

       Koně se stávali stále více důležitými v hospodářském vývoji země. Jejich chov se stále rozšiřoval a v 9. století se hojně vyváželi.

       Na zvláštním významu nabývali koně v lovectví, které patřilo k nejoblíbenějším zábavám šlechty. Pořádané hony a štvanice byly zároveň i přípravou jezdců a koní k bojovým účelům. Nároky na výkonnost koní a jejich přiježděnost v těchto lovech byly mimořádné.

       Na postupném hospodářském rozmachu se podílel i chov koní zajišťujících dopravu. Počet karavanních cest přes naše území se neustále zvyšoval, a to vše podmiňovalo výměnu kulturních poznatků i materiální růst. Nejfrekventovanější byl pohyb na cestě spojující Prahu s Bavorskem. Tento obchodní styk se přirozeně promítl v chovu koní, kteří dopravu zajišťovali. Rozšiřování poselských a obchodních cest vyžadovalo také bezpečnost cestování, zajištěnou ozbrojeným doprovodem jezdců a strážemi na koních, zvláště na nebezpečných úsecích těchto cest. Zvýšený obchodní ruch se promítl i ve vývozu koní. V menším rozsahu se koně též dováželi. Zvláště koně těžšího typu pro potřeby rytířské jízdy, jejíž význam se postupně zvyšoval.

       Koně chovaní v těchto stoletích v našich zemích byli jak typu mongolského, tak typu koní tarpanovitých, nordických rozšiřovat se začal i chov koní západních, jejichž omezený dovoz byl zaznamenán již v době Sámovy říše v 7. století.

       Výška koní v kohoutku se pohybovala v rozmezí 120 - 150 cm. Největší počet dosahoval výšky 138 cm. Koně byli zařazováni do výcviku ve věku 4 popř. 5 let. Koně přepravovali v tahu jen malé náklady, neboť postroj byl velmi jednoduchý a cesty byly většinou ve špatném stavu. Koni byl totiž na krk navlečen měkký kožený pás, který byl upevněn na určitou formu obřišníku. Do vozu byli přiřazeni jen koně u oje. I když vynález chomoutu se datuje do prvních století středověku, bylo jeho užití zaváděno v našich zemích až teprve ve 12. století. Ke zvyšování zemědělské výroby přispělo i využívání záhorového pluhu, umožňujícího hlubší orbu. V té době se rozšířilo též podkovářství. Avšak význam koní v zemědělství byl všeobecně malý, a to jak u nás, tak v ostatních zemích.

KONĚ RYTÍŘŮ - STŘEDOVĚK:

       V době začínajícího rytířství a změnou funkčního využití koní ve vojsku se postupně měnily požadavky na typ koní. Hlavně se zvyšovaly nároky na jejich mohutnost. Tím se začala uplatňovat různá plemena koní západního typu. Stěhováním národů došlo též k velmi významnému křížení, a to koní patřících do mongolské plemenné skupiny s koňmi východními nebo západními.

       Ve středověku byly koně pro potřebu válečnou, turnajovou, ceremoniální a dopravní a dělili se na tyto typy: válečný (bojový, bitevní) oř, parádní kůň pro ceremoniální účely, klepper (kůň pracovní) a dále pak soumar (tím mohl být i klepper). Kromě těchto typů koní to byli ještě koně jednostranné výkonnosti, a to tažní, avšak i tito koně, pokud působili v zemědělství, museli být v případě potřeby použitelní pod sedlo. Podle určitého plemenářského zákona z 11. století tvořilo chovné stádo 12 klisen a 1 plemenný hřebec, to byl základ pro dodržování plemenářských opatření.

       K chovu koní se zřizovaly četné hřebčíny, většinou poblíž hradních sídel. Dobře organizované hřebčíny řádu německých rytířů byly již centrálně řízeny, takže dosahovaly velmi dobrých chovatelských výsledků. Mimořádná pozornost byla věnována výběru plemeníků. Tyto hřebčíny byly rozsáhlé, s počtem 50 - 200 klisen. Zajímavé je, že chovem koní se zabývaly i kláštery. Zřizování církevních hřebčínů přiřazených do klášterů vyplývalo z jejich potřeb, motivovaných obranyschopností, potřebou koní v dopravě a v zemědělství. Kláštery totiž obdělávaly rozsáhlé plochy zemědělské půdy. I při velkém počtu hřebčínů však zůstával chov koní stále rozdrobený.

       Užitkový typ koní byl motivován i jejich využitím v lovectví. Ať to byly hony nebo štvanice, byli v nich koně nezbytní. K honům se vybírali jen koně s vysokým stupněm výcviku, rychlí a konstitučně tvrdí. Honů a štvanic se zúčastňovaly i ženy. Jezdily zpočátku ve stejném sedu jako muži, boční sed se začal používat nejdříve u dam vysokých společenských kruhů, a to až ve 14. a 15. století (i když dámské sedlo bylo známo již mnohem dříve a pak upadlo v zapomnění). Do Anglie zavedla tento sed královna Anna, dcera Karla IV. a Elišky Pomořanské. Zlepšení sedla konstrukcí opěrky ve tvaru U pro pravou nohu se připisuje Kateřině Medicejské (1519 - 1589), ženě francouzského panovníka Jindřicha II. V takovémto sedu nahrazovala jezdkyně pobídky udělované pravou holení bičíkem. Ovládání koně v dámských sedlech bylo mnohem náročnější, přesto však jezdkyně v takovém sedu dosahovaly znamenitých jezdeckých výkonů.

       Vzhledem k nárokům na výkonnost koní byl jejich výcvik mimořádně náročný. Výcvikové pomůcky byly převážně silové, i to však potvrzuje vysokou adaptabilitu tehdy chovaných koní, kteří i při své velké hmotnosti vynikali dobrou mechanikou pohybu a jezditelností. Ke zlepšení jezditelnosti byly chladnokrevné klisny i kříženy, a to hřebci orientálními. Udržení hmotnosti bylo však rozhodující.

       Další typ koně byl specifikován pro vojenskou potřebu a pro turnaje. Právě turnaje byly prostředkem ke zvyšování výkonnosti a udržení bojové pohotovosti rytířských jízd. Používali se jen hřebci, ojediněle snad valaši. Těmto koním se říkalo koně váleční nebo bojoví. Byli to koně mohutní, na pochodech však rytíři jezdili na koních lehčích, pohyblivých. Poněvadž denní pochody byly dlouhé, záleželo velmi na vlastnostech koně, z nichž velmi důležitá byla elastičnost chodu. Tu měli právě mimochodníci, kteří byli tehdy velmi ceněni. Koně s takovými vlastnostmi byli vybíráni i jako koně služební, a to pro podstatně příjemnější jízdu úředníků, kteří vykonávali inspekční cesty přirozeně na koních.

       K nesení nákladů se používali ve většině evropských států koně, na jihu osli, muli a mezci. Nosní koně museli být klidní, pokud možno menší, avšak kompaktní, s širším hřbetem a dobrými, zdravými končetinami.

       Pro využití v chovu se vybírali hřebci, kteří svou výkonnost prokázali např. v turnajích a ve válečných akcích. Výběr plemeníků byl záležitostí majitele chovu. U klisen se pravděpodobně výkonnost neprověřovala vůbec - tato zásada trvala až do 19. století.

       Ve šlechtění koní docházelo v různých oblastech postupně k vývoji místních rázů, které formovaly přírodní podmínky, takže i při importu nakoupených jedinců cizích plemen do odlišných podmínek v nich docházelo po několika generacích k tvarové i typové proměnlivosti. K tomu však přispívaly i snahy po křížení, ke kterému bylo vždy k dispozici dost koní ukořistěných při válečných taženích cizích vojsk.

       Jak velká poptávka byla po těžkých koních, můžeme nejlépe posoudit z cenové relace koní lehkých a těžkých plemen, která dosahovala poměru 1:8. Za těžkého chladnokrevného hřebce se například platil obnos 50 marek stříbra, což byla cena zemědělské usedlosti. Hmotnost koně byla stále více zdůrazňována i proto, že při bojové technice bylo rozhodující, aby jízda prorazila formace nepřítele a jeho vojsko rozřízla na dvě části. Síla útoku a úspěchu tedy spočívala ve velikosti a mohutnosti koní. Po prolomení silou se boj měnil v souboje jednotlivých dvojic a v nich nabývaly na značném významu přiježděnost koně, jeho charakter, rychlost a prakticky konstituční komplexe. Při těchto bojových akcích absolvovali koně vlastně všechny druhy chodů a figur, proslulých později ve vysoké španělské škole.

       Rytířské turnaje byly tehdy velmi významnými výkonnostními zkouškami a pro zvelebování chovu ve středověku měly značný význam. Rytíři za svou bojovou zdatnost sklízeli společenské úspěchy a získávali hodnotné ceny. Kvalitativní vlastnosti jejich koní musely být vynikající. Jejich výkonnost v těchto soubojích je pro nás dnes nepředstavitelná. Ještě v druhé polovině 16. století se v dochované dokumentaci oceňuje neobyčejná pohyblivost mohutných rytířských koní, jejich obrovská síla a ojedinělá výkonnost, a to jak rychlostní, tak vytrvalostní, který byla zkoušena na vzdálenost 12400 m. Avšak kromě těchto vlastností rytířské koně měli neobyčejné vlohy ke skákání. V těchto záznamech se uvádí, že "mnoho koní 10 až 12 skoků absolvovalo po sobě a tak vysokých, že to bylo k neuvěření".

       Turnaje byly pořádány v celé Evropě. Nejproslulejší byly však v německých státech a v kultivovanější formě ve Francii, v Itálii a ve Španělsku. V našich zemích zavedl turnaje v plném rozsahu podle německého vzoru král Václav I. Značně je podporoval Přemysl Otakar II. Obdobně za jeho syna Václava II. byly pořádány velké turnaje s více než tisíci účastníky. Zvlášť velký turnaj byl pořádán při jeho korunovaci.

       Za vlády Jana Lucemburského rytířské zábavy v našich zemích triumfovaly. Jan Lucemburský chtěl povznést rytířský život v Čechách a hodlal v Praze vybudovat velké kolbiště k pořádání největších turnajů v Evropě. Král Jan Lucemburský je považován za předního rytíře tehdejší doby. Jeden z jím pořádaných turnajů však pro něj skončil neslavně: V roce 1321 uspořádal velkolepý turnaj pro zahraniční i domácí šlechtu na dnešním Staroměstském náměstí. Král se jej zúčastnil ve zvlášť nákladném brnění. I když byl velice zkušeným turnajovým zápasníkem, spadl na turnaji z koně a by koňmi tak pošlapán a pokopán, že jej těžce zraněného odnesli z kolbiště.

       Staletá sláva turnajů koncem středověku však pomalu uhasínala. Vývoj lidské společnosti posouvá do výrazného popředí vlna renesance a probouzí lidstvo ze středověké letargie. I kůň se objevuje v nové funkci...

NOVÁ ÚLOHA KONÍ - NOVOVĚK:

       V nastávajícím novověku dochází k urychlenému rozvoji palných zbraní. Tato skutečnost výrazně změnila techniku válek a strukturu vojsk. Rytířská jízda tak pozbyla na významu a nová kavalérie se stala pohyblivější. Způsob boje vyžadoval u koní jejich vysokou výkonnost a pohotovost v reakcích na pomůcky jezdce v individuálních soubojích. Těmto požadavkům velmi vyhovovali koně španělští, a to svou adaptabilitou a schopností vrcholných výkonů. Vynikali však i exteriérem pro zvyšující se nároky při ceremoniálním využití. Chov španělských koní tedy pronikl i do našich zemí. Intenzívní vývoz koní ze Španělska byl zvláště do Itálie a do všech zemí západní Evropy. A tak i v krvi dnes proslulých německých plemen, který se proslavila v současné době ve sportu, koluje krev těchto španělských předků. Je přirozené, že chov těchto importovaných španělských koní v jednotlivých zemích splýval s chovem domácích plemen a postupně se tak měnil jejich typ. Španělské předky mají i četná plemena chovaná na americkém kontinentu, neboť španělským kolonizátorům mnozí koně utekli a na rozsáhlých prériích či pampách se rozmnožili v obrovská stáda. Byli to tedy koně zdivočelí, nikoliv divocí.

       Z velkého množství hřebčínů zřízených k chovu španělských koní ve světě se do dnešní doby, mimo oblast Iberského poloostrova, zachovaly dva, a to náš hřebčín v Kladrubech nad Labem (1579) a o rok mladší hřebčín v Lipici (1580). Dlouho přetrvával proslulý dánský hřebčín ve Frederiksborgu (1563). Do našich zemí však byli španělští koně dováženi již před zřízením kladrubského hřebčína. Jejich dovoz podporoval zvláště arcivévoda Maxmilián II. Jemu se nesprávně připisuje založení kladrubského hřebčína v roce 1562 - tehdy začal dovoz španělských koní do zemí rakouského císařství. Jejich chov se u nás rychle rozšiřoval, zvláště v sídlech vysoké šlechty.

       Poněvadž se požadavky na výkonnost stále zvyšovaly a jezdecké umění se stávalo v tehdy vládnoucí společenské třídě nutností, vznikaly samostatné jezdecké školy, z nichž četné se světově proslavily. Ty měly však v dané době prvky bojové a teprve později zde vznikly základy drezúry. Ta se do dnešní doby předvádí ve španělské jezdecké škole ve Vídni, v které jsou používáni lipicáni, potomci slavných španělských koní.

       V nastávajícím novověku se začala postupně věnovat určitá pozornost i tzv. zemskému chovu, a tím se z dřívější pestré krevní struktury začaly vytvářet domácí rázy. Zvláště ve východních Čechách, kde převládal teplokrevný kůň, to byli proslulí hospodářští koně chrudimští a v jižních Čechách zase tažní koně netoličtí. Ti měli větší podíl krve koní západního typu, jak můžeme posoudit i z typů "husitských koní". Krev západních koní, specificky norických, sem byla importována "solnou vltavskou stezkou".

       Po třicetiletých válkách však nastal úpadek zemského chovu koní, jak o tom svědčí spis Jana Viléma ze Štubenberka z roku 1662. V té době si někteří chovatelé již začínají uvědomovat význam biologické hodnoty domácích plemen a prostředí, neboť poznávají, že největších úspěchů dosahují ty chovy, které stavějí právě na domácím chovném materiálu. Tento poznatek se začal uplatňovat i v ostatních zemích. A tak např. na úspěchu norického chovu se značně podílela arcibiskupská solnohradská správa, neboť různými nařízeními a opatřeními vydávanými již od roku 1560 a zařízením vlastního hřebčína Ries (1576) položila základy k proslavenému chovu, který měl význam i pro chov koní v našich zemích.

       Značné škody utrpěl náš chov v třicetileté válce, v které se značná část válečných akcí odehrávala právě v českých zemích.

V 17. a 18. století se velmi uplatnili těžší koně italsko-španělského původu - koně starokladrubští, kteří nabyli velké obliby jako reprezentační karosiéři v tahu těžkých kočárů a byli vyhledáváni pro potřeby ceremoniálu. U koní pro ceremoniál byly současně vznášeny požadavky na jejich zbarvení, a tak vznikaly chovy s kuriózním zbarvením. Oblíbeni byli např. koně hermelíni (skvrnití bělouši), kteří se do střední Evropy dováželi ze Španěl.

       Zatímco hřebčíny šlechty měly velmi dobrou úroveň, zemský chov byl stále v převážném útlumu. Proto četná chovatelská opatření z tereziánské doby směřovala právě k zlepšování zemského chovu, který byl producentem koní pro vojenské účely, a to bylo právě hlavním posláním.

       Koně se přirozeně používali i v poštovnictví. Začátek moderní pošty spadá do XVI. století zavedením pravidelných spojů Vídeň - Brusel.

       V 18. století se však začala měnit struktura plemen koní, tak jak ji vyžadoval rozvíjející se průmysl v manufakturách. Rozhodující se stala rychlost v dopravě a využití tažné síly. Španělští koně tedy postupně ztráceli na významu a prosazovali se koně anglických plemen.

       K podpoře chovu koní nařídil r. 1736 císař Karel VI. určité opatření, aby se tak zlepšila neutěšená situace v produkci koní, zaviněná dlouhými válkami. Proto císař zakázal vývoz koní a zemským stavům nařídil věnovat větší péči rozvoji chovu a využívat dobré hřebce a klisny k plemenitbě. Další pokrok v chovu koní byl zaznamenán za vlády Marie Terezie, která rovněž jako její otec Karel VI. zajišťovala potřebu koní pro vojsko různými opatřeními. Byly to předpisy z roku 1755 o dosažení remontů, z roku 1756 o zlepšení chovu koní, z roku 1763 patent k zavedení jednotného vedení chovu koní. Říše byla rozdělena na menší chovatelské oblasti, byl nařízen soupis hřebců, kteří měli výšku v kohoutku nejméně 16 pěstí (168 cm) a byli bez dědičných vad. Klisny vybrané do chovu byly označeny ožehy a rovněž tak uznaná hříbata do věku 3 let (zneužití ožehů bylo velmi trestné). V následujícím roce 1764 vydala císařovna další nařízení o zřizování erárních hřebčinců, o bezplatném zapouštění klisen, o volném prodeji koní atd.

       K podpoře domácího chovu byly zvýšeny ceny remont, a tím byl snížen jejich dovoz z Holštýnska. Rovněž Josef II. pokračoval ve zvelebovacích akcích. Opatřením z roku 1780 zlepšil chov koní a jeho organizaci, zřizoval zemské hřebčince, vydal nařízení o připouštění hřebců, zřídil zvěrolékařskou školu, vypisoval chovatelské prémie, podporoval vydávání odborných hipologických publikací atd. Značným pokrokem bylo zřízení státních hřebčích stanic s bezplatným připouštěním. Dekretem ze 17. ledna 1782 "bylo dáno poučení" o podmínkách pro uznání plemeníků a způsobilosti klisen k připouštění Cirkulářem z 27. května 1795 bylo určeno označování výžehů pro registraci plemeníků.

       Avšak i přes tato opatření se zdecimovaný chov po sedmileté válce (1763) jen pomalu rozvíjel.

       Představy o rozmístění plemenných hřebců na různé velkostatky za předpokladu, že by je též zakoupily, se nesplnily, a tak pokynů vojenské rady byli na rozhraní 18. a 19. století vykupováni vhodní plemenní hřebci a přidělováni na hřebčí císařské stanice, umístěné v sídlech vojenských pluků v Pardubicích, Chlumci nad Cidlinou, Poděbradech a Brandýse nad Labem. Z nich byly později zřízeny samostatné hřebčince. Rovněž narůstal počet hřebčích stanic a na zlomu obou století jich bylo již 136 s celkovým počtem 549 plemeníků. Na významu nabyly svody klisen, jejich oceňování a chovatelské prémie.

       Koncem 18. století se v Evropě neustále zvyšovala poptávka po koních, a to i k tažným účelům (v dopravě, v průmyslu, v přístavech, v dolech atd.), a tak vznikla četná plemena, plemenné rázy atd. Rovněž požadavky vojenské správy přispívaly k rozšíření chovu koní. K jeho zvelebení byla proto provedena řada plemenářských opatření, byly zakládány četné, převážně vojenské hřebčince apod. Avšak význam koně v zemědělství byl neustále druhořadý. Zemědělští koně byli převážně menší, nedostatečně vyvinutí, což vyplývalo z přežívající úrovně zemědělství za feudálního systému. Pouze v přímořských oblastech s dostatkem pastvin byl vývin zemědělských koní uspokojivý. A tak mělo-li zemědělství stačit rozvíjejícímu se průmyslu, bylo nutné zvyšovat i v zemědělství produktivitu práce. Ta byla do značné míry podmiňována výkonnou tažnou silou, kterou byl právě kůň. A tak již v první polovině 19. století nastává značný rozmach jeho chovu. Ke zlepšení přispělo organizování plemenitby, zavedení plemenných knih, pořádání výstav aj. Poněvadž úroveň chovu koní zvyšovala intenzitu hospodaření a produktivitu práce, vydobyl si i hospodářský kůň přednostní postavení mezi domácími zvířaty.

       Využití koní ve vojsku kulminovalo koncem 19. století, zatímco po první světové válce se význam hiposložek snížil na minimum. Stojí však za zmínku, že ještě v první světové válce bylo využito 1,5 miliónu koní, z nichž bylo usmrceno 60%. Poslední velká jezdecká bitva byla svedena v první světové válce v roce 1915.

       V roce 1872 bylo vyhověno požadavkům zemědělců na větší rámec koní. Počínaje rokem 1869 - vytvořením dualismu - dodávaly hřebce do českých zemí hřebčíny v Radovci a v Piberu. Avšak ani tyto hřebčíny nesplnily požadavky zemědělství na hřebce většího rámce a mohutnosti. Ve snaze o zesílení plemeníků se začal počet orientálních plemeníků a rovněž tak příliš lehkých ušlechtilých anglických polokrevníků snižovat. V důsledku těchto opatření byli dováženi anglonormani z Francie a na významu začal nabývat chov chladnokrevníků. K udržení typů koní bylo vytvořeno 5 chovných oblastí: I - oblast norická, II - oblast těžkého pracovního koně, III - oblast středního tažného i jezdeckého koně, IV - oblast lehčího typu koně (rovněž vícestranného užitkového typu) a V - oblast pro chov lehkého koně. Čechy byly rozděleny do oblastí II. a III. typu, Morava a Slezsko byly zařazeny do III. oblasti.

       V roce 1914 bylo na připouštěcích stanicích takovéto složení hřebců: 22 anglických plnokrevníků, 118 anglických polokrevníků, 44 norfolků, 6 hannoverských, 220 oldenburských, 37 východofríských, 27 anglonormanů, 19 noniů, 2 klusáci, 74 orientálních polokrevníků, 2 kladrubští a 2 lipicáni. Dále pak 429 belgiků a 138 noriků. Poměr teplokrevných a chladnokrevných hřebců byl 573 : 567 a ukazoval na dosažení určité rovnováhy. Tato proměnlivost plemenné struktury ukazuje na výrazné vlivy vyvíjejícího se zemědělství, v kterém se zvyšovaly nároky na tažnou sílu. To vše se promítalo zvyšováním počtu chovaných chladnokrevníků. Jejich rozšiřování se bránili chovatelé teplokrevných koní zmohutňování jejich chovu oldenburskými importy.

       Značným pokrokem bylo zřizování chovatelských svazů, které spolupracovaly se státními hřebčinci při prosazování chovných záměrů. Velmi pozitivní úlohu sehrály tyto chovatelské svazy i při zjišťování testace hřebců, tedy hodnocení jejich výkonnosti. Právě výkonnostní zkoušky hřebců byly významným kvalitativním pokrokem při zlepšování výkonnostního potenciálu chovaných koní. Tyto výkonnostní zkoušky byly zpočátku velmi jednoduché a byly zaměřeny hlavně na hodnocení tažné síly. Teprve postupně se počet hodnocených vlastností zvyšoval. Zkušební systémy se tak zdokonalovaly. Všechna tato opatření směřovala tedy jednoznačně k systematickému zvyšování kvality koní.

       Význam koní byl po tisíciletí prioritní a jejich součinnost s člověkem byla tak úzká, že to byl právě kůň, který si vytvořil zcela výjimečné postavení mezi hospodářskými zvířaty. Úroveň chovu byla tedy vždy pýchou chovatele.

Zdroj: Horses online

KOSTRA KONĚ SE SKLÁDÁ Z 205 KOSTÍ A MENŠÍHO POČTU CHRUPAVEK

Kostra Koně

1. Lebka

2. Očnice

3. Stoličky

4. Špičáky

5. Řezáky

6. Lopatka

7. Kost ramenní

8. Kost hrudní

9. Kost loketní

10. Kost vřetenní

11. Zápěstí

12. Vnitřní bodcová kost

13. Vnější bodcová kost

14. Kost záprstní

15. Kost spěnková

16. Kost korunková

17. Kost kopytní

18. Kosti sezamské

19. Hlezno

20. Kost holenní

21. Koleno

22. Žebra

23. Kost kyčelní

24. Kost stehenní

25. Velký chocholík

26. Kost sedací

27. Obratle

28. Lopatková chrupavka

29. Nosič

30. Spodní čelist

31. Čepovec

Zdroj: Koně a lidé

DESIGNED BY A4JOOMLA - POWERED BY MDJAY
TOPlist