VODNÍ DRŮBEŽ

Původ a domestikace vodní drůbeže

 Slovo domestikace znamená zdomácnění. Jedná se o postupné cílevědomé přetváření divoce žijících živočichů v druhy vhodné k chovu. Za domestikovaný organismus lze považovat takový druh nebo poddruh, který je možné bez velkých rizik chovat v zajetí. Situace ovšem tak jednoduchá není. Pokud odchytíme divoce žijící zvíře, ochočíme ho a dále chováme, neznamená to ještě, že se jedná o domestikované zvíře. Domestikací rozumíme dlouhodobý, po generace trvající a cílevědomý proces, který vede k přetvoření divokého zvířete v souputníka lidské společnosti. Za domestikovaný se považuje druh, který je chován po dobu dostatečně dlouhou, za kterou se zvíře adaptuje na podmínky soužití s člověkem. Obvykle se uvádí desítky let, nebo desítky generací.

Člověk v procesu domestikace provádí cílevědomou selekci tak, aby podle svých představ určité druhy zvířat určitým způsobem přeměnil.  Tím nahrazuje přirozený (přírodní) výběr. Domestikovaná zvířata se od původních předků liší vzhledem, chováním, ale i dalšími parametry. Přetvoření domestikovaného zvířete jde dokonce natolik daleko, že zasahuje i do nejniternějších oblastí genetické informace a mění psychiku, i základní instinkty zvířat. Úspěch domestikačního procesu je podmíněn řadou okolností. Pro domestikaci se hodí  jen ta zvířata, která mají silný stádový, či smečkový pud: Tím se zjednodušuje jak komunikace, tak  i soužití zvířete s člověkem. Je výhodné, pokud domestikované zvíře není úzkým potravním specialistou. Ve společnosti musí existovat určitá, alespoň potencionální společenská poptávka po domestikaci zvířete, které se v dané oblasti vyskytuje. A také musí nastat příznivé historické souvislosti. Výsledkem toho všeho je fakt, že ke zdomácnění většiny tradičních zvířat došlo v oblastech s určitou kulturní vyspělostí lidské populace, za současného výskytu vhodného divokého předka. Taková oblast se označuje jako centrum domestikace.

Mezi vodní drůbež dnes řadíme hned několik druhů domestikovaných ptáků, kteří jsou více, či méně závislí na vodní ploše. Jde o husy domácí, kachny domácí a pižmovky domácí. Každý z těchto živočišných druhů má samozřejmě svého divokého předka, husy domácí minimálně dva. Domestikaci vodní drůbeže si můžeme poměrně lehce představit. Nejprve byla zvířata odchycena a v zajetí chovány jejich divoké formy. Poté byla přísnou selekcí šlechtěna jednotlivá plemena na požadované znaky a vlastnosti.

Hlavním cílem dlouhotrvajícího domestikačního procesu vodní drůbeže bylo především zvýšení tělesné hmotnosti, urychlení vývoje a pohlavního dospívání, zvýšení snášky u nosných plemen a potlačení pudu sezení na vejcích. Nelehkým úkolem domestikace, který se dosud u některých druhů, resp. plemen nepodařilo zcela dokončit, bylo potlačení některých nežádoucích instinktů především monogamie a migračního pudu. A proč právě tyto cíle?

Člověk chce samozřejmě vyprodukovat z domestikovaných druhů vodní drůbeže co největší množství masa nebo vajec v co nejkratší době. V době sezení na vejcích a vodění mláďat jedinec nesnáší a všechnu energii věnuje tomuto procesu, takže ani nepřibývá na hmotnosti. Migrační pud je také samozřejmě nežádoucí. Představme si, že by husy na našem dvoře na podzim odletěly do teplých krajin. Ani monogamní způsob života není vhodný z ekonomického hlediska, protože proč krmit kvůli každé samici samce, když může jeden samec oplodnit přirozeným způsobem i několik samic. U hus se šlechtění zaměřovalo také na výrobu kvalitního opeření a produkci lahodného husího sádla.

V posledních desetiletích, kdy se stalo chovatelství koníčkem a ne jen způsobem obživy, se šlechtění ubírá i chovatelsko-sportovními směry. Jsou šlechtěna vyloženě okrasná plemena nebo u stávajících plemen přibývá jejich barevných rázů.

Protože každý druh vodní drůbeže má jiného předka a i domestikační proces probíhal na různých místech, různou dobu a směřoval různými směry, rozebereme si jednotlivé druhy zvlášť.

Zdroj: Klub chovatelů vodní drůbeže